Vzpomínka na sametovou revoluci

(ČB 10/2019) Na počátku sametové revoluce jsem byl v Praze na synodu ČCE jako čerstvě zvolený poslanec za liberecký seniorát. Synod se konal v kostele vinohradského sboru; projednávalo se mnoho věcí, proto se v pátek 17. listopadu zasedalo dlouho do večera.

Poslechněte si článek:

Něco se děje

Před desátou hodinou večer dorazil Petr Payne, požádal předsednictvo o slovo a informoval synod o násilnostech, které právě proběhly na Národní třídě. Synodálové ihned o věci jednali a zformulovali nesouhlasný text, který synodní senior Josef Hromádka odeslal telegraficky ještě ten večer předsedovi vlády Adamcovi. Když zasedání večer skončilo, šel jsem spolu s některými přáteli ze synodu do bytu pražských Kellerů v Pařížské ulici, kde již bylo plno dalších, kteří měli o dění na Národní informace, bylo tam i několik mladých lidí, kteří tam byli zbiti.

Dlouho se během noci jednotlivá svědectví zpracovávala do zprávy, kterou jsem druhý den ráno na synodu přečetl, osobní svědectví předneslo i několik účastníků dění na Národní. Synod o násilnostech jednal a usnesl se na protestním provolání, spojeném s požadavkem potrestání a odvolání odpovědných funkcionářů. Provolání bylo odesláno na nejvyšší místa tehdejší ČSSR.

Změny se začínají rýsovat

Abych si osvěžil vzpomínky na veřejné výstupy sobotního jednání synodu, přečetl jsem si znovu příslušný text v publikaci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, zpracované Peterem Dinušem a nazvané „Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB“. Text se nachází na str. 46 pod čarou a vychází ze záznamu StB o jednání synodu. Záznam zcela jistě vznikl z hlášení informátorů. Mimo jiné jsem se dočetl, že v návaznosti na protestní prohlášení byl přijat doplněk k poselství XXVI. synodu ČCE, který se týkal veřejného života a společnosti a současně byly schváleny následující návrhy:

– nechť Federální shromáždění zruší v nové ústavě ČSSR vedoucí úlohu KSČ
– nechť jsou propuštěni političtí vězni a redaktoři Lidových novin Jiří Ruml a Rudolf Zeman
– nechť je povolen nezávislý tisk
– nechť je zaslán protest Generální prokuratuře ČSSR a Federálnímu ministerstvu vnitra z důvodu překročení pravomocí StB a porušení „socialistické zákonnosti“ ovlivňováním a výslechy synodálů před XXVI. synodem ČCE
– nechť proběhnou další jednání synodní rady s představiteli ministerstva národní obrany s cílem prosadit možnost odmítnutí základní vojenské služby z důvodu svědomí
– nechť odebrání státního souhlasu pro výkon duchovenské služby je možné jen na základě pravomocného odsouzení pro trestný čin a nechť jsou z tohoto pohledu přehodnocena dřívější odebrání státního souhlasu.

Moje poznámka: V dnešní době se ony požadavky nemusí zdát nijak mimořádné, ale tehdy byly projev statečné svobodomyslnosti na synodu převládající.

Doma v Rumburku estébáci ještě fotografují

V sobotu odpoledne, když synod skončil, jsem jel domů, do Rumburku. Tam jsem ještě večer navštívil Ivana Kožíška, disidenta, který byl již dříve osm měsíců ve vězení, protože v roce 1980 sepsal petici na podporu sociálního demokrata Rudolfa Battěka, uvězněného komunisty na pět let. Ivan na primitivním rozmnožovacím stroji již vyráběl letáky, jimiž svolával demonstraci na hlavní rumburské náměstí. Domluvili jsme se, co tam budeme říkat. Na demonstraci přišlo hodně lidí, mluvili jsme tam s Ivanem Kožíškem o tom, co se stalo a dále děje v Praze, i o potřebě demokratizace Československa.

Při této první demonstraci nás ještě estébáci fotografovali. Ale rychle, během několika dnů, se situace změnila a představitelé starého režimu ztráceli vliv. Mně i mým přátelům bylo jasné, že by se mělo vytvořit rumburské občanské fórum, kde by byl větší počet lidí z města. Když několik dní po první demonstraci probíhalo v jednom velkém sále veřejné shromáždění, poslouchal jsem zvědavě řečníky, kteří si jeden po druhém brali slovo. Chtěl jsem mezi nimi vybrat několik lidí, kteří by vznikající občanské fórum doplnili, stejně tak učinili i ostatní zakládající členové, a tak vzniklo v Rumburku občanské fórum, které mělo pět představitelů: PhMr. Jiří Matějček (synovec psychologa Dr. Matějčka), RNDr. Josef Ježek (později poslanec v parlamentu), JUDr. Oldřich Voženílek, Jiří Pauer a já.

Občanské fórum založeno

Činnost občanského fóra byla mnohostranná, zprvu šlo o zprostředkování informací z Prahy, o organizování veřejných shromáždění (včetně pozvání herců a dalších osobností) a také o přípravu stávky, potom o faktické převzetí moci ve městě při tak zvaných kulatých stolech (kde se stala vynucená výměna funkcionářů národního výboru), následovalo začlenění občanského fóra jak do městské politiky, tak do širšího politického dění. Začaly se připravovat svobodné volby.

Celý rok, až do našeho odchodu z Rumburku na podzim 1990, jsem se městské politiky účastnil, zabíralo mi to sice dost času, ale bylo to zajímavé a věnoval jsem se tomu rád. Nicméně farářování tím trpělo, bylo mi jasné, že s politikou musím přestat, neboť farářem jsem chtěl zůstat; vyřešil jsem to odstěhováním do Dvora Králové nad Labem.

Vojen Syrovátka

ilustrační foto Pavel Capoušek