Otevřeno: Bohoslužby v domově pro seniory

Český bratr 9/2012.

Ekumenická setkání
Shromáždění v pardubickém Domově pro seniory U Kostelíčka se konají ve zdejší ekumenické kapli každý čtvrtek odpoledne. Pravidelně se střídá římskokatolická mše s evangelickou bohoslužbou. Jedná se o shromáždění skutečně ekumenická. Evangelických bohoslužeb se účastní nejenom členové ČCE, ale také příslušníci dalších protestantských církví a římští katolíci. Střídají se kazatelé: v současnosti kromě ČCE také z Bratrské jednoty baptistů, Církve bratrské a Církve adventistů sedmého dne. Bez organizačního úsilí dvou vzácných sester by celý projekt zřejmě zůstal pouze zbožným přáním. Všichni vděčně myslíme na Jaroslavu Šejvlovou, katoličku z Hradce Králové, která nás trpělivě uváděla do života v domově, a je nám moc líto, že se ze zdravotních důvodů společných shromáždění již nemůže účastnit. Za evangelickou stranu službu od počátku organizuje členka našeho pardubického sboru Naděje Mandysová, která také většinou zajišťuje hudební doprovod.
Celá služba by se ovšem neobešla bez obětavé pomoci mnoha dalších sester a bratří ze sborů v Pardubicích a Bukovce i členů ostatních pardubických církví. Většinu obyvatel domova, kteří projevují o bohoslužby zájem, je třeba do shromáždění pozvat, doprovodit, případně také dopravit. Mnozí z obyvatel domova trpí vážným tělesným nebo duševním postižením a bez pomoci by se do kaple nedostali. Někteří přitom projevují opravdu upřímný a živý zájem, a pokud jim to zdravotní stav jen trochu dovolí, nechtějí o bohoslužby přijít. Zas a znovu se můžeme přesvědčovat o tom, jak je pro ně účast na společných shromážděních důležitá.

V žádném případě přitom nejde o nějaké jednostranné dávání. Společné naslouchání slovu, společné modlitby a zpěv, společně trávené chvíle neznamenají posilu a povzbuzení pouze pro obyvatele domova, ale také pro nás, kteří sem přicházíme zvenčí. Stále znovu můžeme oceňovat ohromný potenciál modlitby Páně i známých nápěvů křesťanských písní.
Pro mě osobně jsou často mocným prožitkem nejenom bohoslužby, ale také návštěvy těch, kteří se nemohou společných shromáždění zúčastnit. Ve chvílích vzájemného sdílení se mohu učit od těch, jimž docházejí síly, co to znamená věřit a důvěřovat Hospodinu a trpělivě ho očekávat. Někdy je třeba bedlivě se vystříhat velkých slov a znovu si uvědomit, že něco znamená již to, že jsme prostě spolu – ve společné víře, naději a lásce.

Jak je naše služba v domově přijímána? U obyvatel jednoznačně kladně. Vlastně si nevzpomínám, že by někdo vůči někomu z nás projevil třeba otevřenou averzi. Naopak, někdy při návštěvě projeví zájem o rozhovor nebo o modlitbu i další z obyvatel pokoje. S některými členy personálu to bylo, zvlášť zpočátku, trochu složitější. Dávali občas i otevřeně najevo, že trochu překážíme. Ale musím říci, že se jednalo o výjimky. U naprosté většiny jsme se setkali a setkáváme s pochopením a vstřícností. I proto věřím, že se naše služba bude s pomocí Boží také v budoucnu zdárně rozvíjet.

František Plecháček, 2. farář pardubického sboru

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.