Žít a nechat žít. Duchovní autority mladé generace

(ČB 10/2019) Jakožto nejmladší člen redakční rady jsem dostala nelehký úkol zamyslet se nad tím, co nebo kdo je pro dnešní mladou generaci autorita. Prosím laskavého čtenáře, aby nepovažoval následující text za obecnou pravdu, ale za výsledek mé subjektivní a skromné úvahy. Jakožto člověk, který je chronicky „out“, je totiž značně pravděpodobné, že se o svých vrstevnících zmýlím. Prosím tedy zejména je o shovívavost.

Poslechněte si článek:

Je přirozené, že s proměnami doby se mění i trendy a autority. Říká se, že my Češi máme k autoritám odtažitý vztah, který v nás zakořenila léta v područí různých (polo)totalitních režimů.

Přesto si myslím, že i v dnešní době autority mají svoje pevné pozice. Možná významnější, než bychom si připouštěli. Nejinak je to i v případě autorit duchovních. Přestože náš křesťanský Pán Bůh musel u většiny Čechů „vyklidit pole“, jeho místo nezůstalo prázdné, ale zaplnily je jiné formy zbožnosti. Je to projev onoho „něcismu“, o němž hovoří Tomáš Halík. Většina lidí zkrátka potřebuje něčemu věřit, k něčemu se upínat a mít něco, co pro ně autoritou je.

Troufnu si nesměle tvrdit, že podobná situace je i u mojí, mladé generace. I my jsme lidé hledající. Autoritu pro nás ovšem mají nejen entity duchovní, ale také věci abstraktní, hodnoty. Z dění okolo sebe soudím, že u mladé generace vzrůstá prestiž takových hodnot, jako je pravda, spravedlnost, svoboda, demokracie. Dokazuje to nejen rekordní účast na různých demonstracích poslední dobou (kterých se samozřejmě účastnila nejen mládež). Symbol těchto hodnot je Václav Havel (případně Tomáš Garrigue Masaryk), který si u mladé generace získal patrně větší sympatie než u generace předešlé. Úctě se těší i „mučedníci pravdy“ Jan Palach a Milada Horáková. Jsou to osobnosti, jejichž činy rezonují dodnes, jejichž příběhy se odehrávaly v nedávné minulosti, a proto je pro nás jejich odkaz čitelný. Proto nejspíš jsou dnes považováni za větší autoritu než jiný bojovník za pravdu, Jan Hus.

Své místo má u řady mladých zcela jistě i náboženství. Přístup k němu bývá různý a mnohdy velmi rozvolněný (nejde ani tak o víru jako spíše o nějakou duchovní platformu) – žít a nechat žít, hlásat „mír a lásku“. Za důležité přitom považuji to, že na základní rovině jsou tyto přístupy kompatibilní s tradičním (křesťanským) náboženstvím. Přece i Ježíš zvěstuje mír a lásku; lásku, která je zcela zásadní novozákonní motiv. Spojuje je přitom většinou to, co je pro mladou generaci charakteristické: větší liberálnost. Možná nevidím za skořápku vlastní společenské bubliny, ale neznám ve svém okolí nejspíš žádného mladého katolíka, jemuž by vyhovovaly současné církevní struktury a nepovažoval by církevní instituci za zkostnatělou.

Také my, evangelíci, jsme se názorově posunuli. Palčivé otázky jako homosexualita, předmanželský styk nebo potrat soudíme většinou méně přísně. Také zde je slyšitelné echo hesla „žít a nechat žít“ – necháváme na každém, jak se rozhodne naložit se svým životem, pokud tím neubližuje druhým.
Není to myslím projev ignorantství nebo povrchnosti, ale spíš větší tolerance k jiným názorům. Dnešní multikulturní, pluralitní a globalizovaná společnost, v níž mladá generace vyrůstá, ji k tomu zkrátka předurčila. Neznamená to však, že by byla ke všemu lhostejná. Za svými autoritami si stojí, ať už to je Bůh, svoboda, či spravedlnost.

Adéla Rozbořilová

Benfoto