Autorita Bible?

(ČB 10/2019) Chebské kritérium

Když se v Čechách chýlily ke konci husitské války a do Basileje byl svolán sněm, kde se měly dohodnout kontury budoucího uspořádání poměrů v Čechách, podařil se v květnu 1432 husitským vyjednavačům husarský kousek. V příhraničním Chebu se se svými oponenty dohodli na tom, co bude „soudcem“, tedy kritériem dalšího dohadování. Měly to být zákon Boží, praxe Kristova a prvotní církve spolu s koncily a doktory, kteří se v nich pravdivě zakládají. V důrazu na Bibli jako nejvyšší normu pak po necelých 100 letech navázal na českou reformaci Martin Luther. A naopak, v polemice s Lutherem, přijal v roce v roce 1546 tridentský koncil usnesení, podle něhož je pro římskokatolickou církev zdrojem evangelia jak Písmo, tak tradice, v církvi předávaná. Na dlouho se pak zdálo, že protestanti mají Bibli, zatímco katolíci tradici. Teprve v minulém století oba církevní bloky objevily, že jejich stanoviska nejsou tak úplně vzdálena. Protestanti přiznali své prostředkující a kontrolní tradice. Katolíci se zase na druhém vatikánském sněmu jasně přiznali k Bibli.

Poslechněte si článek:

Vidět svět „jako“

Ale co to znamená, že je Bible kritériem našeho rozhodování? Křesťanská víra znamená vidět svět okolo sebe pod určitým úhlem, vidět jej „jako“: jako svět, který je stvoření Boží a Bůh mu dává svobodu i k tomu, aby se od Boha vzdálil, ač je to prostor jeho zachraňujícího působení. Křesťanská víra znamená, že také sebe samotného vidím „jako“, totiž – podle Bible – jako zachráněného hříšníka. Samozřejmě lze svět vidět také úplně jinak. A dokonce se lze i oddávat iluzi, že já vidím svět bez jakéhokoli „jako“, že jej vidím právě takový, jaký ve skutečnosti je.

Křesťanská víra je především hluboká skepse k tomuto „ve skutečnosti“, jako bych snad mohl spatřit svět tak jak je, bez brýlí nějakého názoru, kultury, jazyka. Křesťan proto pro sebe i pro svět přijímá Bibli, tedy příběh Izraele s rozhodující kapitolou o Bohem poslaném mesiáši Ježíši, jako rámec svého života a světa. Věřit pak znamená vidět svůj život i svět okolo sebe zasazený v tomto rámci jako pokračování v Bibli nastartovaného příběhu. Ústřední zápletka tohoto příběhu se odehrála v Bibli, ale ten příběh pokračuje až do našich dní.

Chápat svůj život jako pokračování pestrobarevné fresky biblického příběhu neznamená útěk z tohoto světa. Spíše to znamená rozpoznávat v pohybech současné politiky, ekologie, ba i v kotrmelcích své vlastní životní cesty hloubkovou strukturu příběhu, který se rozvyprávěl v Bibli. Abychom však tuto biblickou strukturu kolem sebe rozeznali, musíme ji mít z Bible dobře přečtenou a zažitou, musí nám sedět na nose jako příslovečné „poutníkovy brýle“, tentokrát však nikoli mámení, ale brýle biblické perspektivy.

Bible jako mapa

Funkci Bible zde můžeme přirovnat k turistické mapě, se kterou jdu neznámým krajem. Procházím lesy a loukami, míjím jezera a rozeznávám na mapě jejich symboly, modré a zelené fleky, klikatící se nitky, tu a tam se objeví jméno. Oči oscilují mezi krajinou a mapou. Mapa mi napoví, co mě čeká za horizontem. To, že s mapou nezabloudím, ovšem závisí na tom, zda správně spojím to, kde se momentálně na cestě nacházím, s konkrétním místem na mapě. Toto spojování mapy Bible a životní cesty člověka je nejdůležitější úkol církevní katecheze a pastorace. Při kázáních, biblických hodinách i v soukromé meditaci potěžkávám svou osobní a společenskou situaci, přemýšlím, jestli se spíše podobá Abrahamovu putování nebo Jákobovu útěku, otroctví Izraelců … učednickým pokusům porozumět Mistrovi nebo misijnímu zápalu apoštolů po letnicích – a z tohoto zakreslení pak pro svou situaci hledám světlo. Toto spojování, nacházení analogie mezi biblickou zápletkou a naší přítomnou křižovatkou, představuje největší dobrodružství výkladu Bible, má v sobě potenciál proroctví, ale také naprostého úletu.

Bible jako svátost

O Bibli se až do nástupu osvícenství hovořilo jako o slovu Božím. Zpochybnění historicity některých popisovaných událostí mělo dva důsledky. Část křesťanů se zabarikádovala na tom, že je-li Bible Božím slovem, pak to musí znamenat neomylnost všech jejích dílčích tvrzení. Jiná část naopak prohlásila, že pokud se Bible mýlí v jednotlivostech, Božím slovem nemůže být. Ale proč by muselo platit právě toto buď, anebo? Ve všech sférách života přece mluvíme s jistou mírou nadsázky, používáme obrazy a přirovnání, a nemusíme přitom pokaždé dvěma prsty naznačovat uvozovky. Přesvědčuje mě poznámka Pavla Filipiho, že i v rámci evangelických bohoslužeb by jako nejvhodnější zakončení biblických čtení působila věta „Slyšeli jsme slovo Boží“, na níž sbor odpoví „Bohu díky“. A líbí se mi vtipný nápad Marcuse Borga, který do debaty o tom, kolik máme svátostí, odpovídá: Je-li svátost viditelné znamení spásy, je-li to současně dílo Boží i lidské, a má-li mít nadto vždy biblické zdůvodnění, pak je zde jeden adept, který tyto požadavky splňuje lépe než všechny ostatní svátosti, ať už jich je – podle katolíků – sedm, nebo – podle evangelíků – jen dvě: totiž právě Bible.

Petr Sláma, Evangelická teologická fakulta UK