Farářská autorita

(ČB 10/2019) Kde jsem něco takového já jako Jarda Pechar vůbec vzal? Jak to, že můj hlas v dané situaci jaksi augere, tedy roste, posiluje, uplatňuje se na rozdíl od hlasů jiných? Chytré knihy o manažerské praxi se ihned vytasí s rozdělením na autoritu formální a neformální. Autoritu danou úřadem a autoritu danou osobností. Vytasí se správně, protože jedno i druhé si zaslouží samostatnou reflexi.

Poslechněte si článek:

Autorita formální

Autorita daná úřadem je tedy ta formální. Ve sborovém životě je jasné, že vedu-li jako farář bohoslužby, nikdo se nezvedne, aby mi do toho začal mluvit. A tak to bude, hádám, s každým farářem. Zažívám to ale i při jednání s úřady – přijdu na matriku kvůli nějaké svatbě a sotva matrikářka pochopí, že nejsem snoubenec, ale oddávající, jedná se mnou o poznání uctivěji. Když něco podepisuji jako branický farář, podepisuji to jako statutární zástupce sboru. Spolu s kurátorem to právo podpisu máme z moci úřadu. Této autority se mohu dovolávat, mohu použít přiměřený nátlak, aby se této autoritě druzí podřídili, aby ji jako autoritu respektovali.

Autorita neformální

Zatímco neformální autorita je dána jen přesvědčivostí mé osoby. Má-li kdo nějakou teologickou otázku, je jen pochopitelné, že se s tím obrátí na mne. U táboráku mají zkušenost s tím, že kytaru naladím rychle, a tak se na mne taky obrátí. A funguje to i mimo sbor a církev – na sociálních sítích probíhá podstatná část mé pastorační praxe mezi lidmi, které často osobně téměř (či vůbec) neznám a obracejí se na mne se svými otázkami v prosté důvěře, že bych na ně mohl znát odpověď. Ostatně etologie potvrzuje, že autorita přirozeně patří i k životu zvířat. V okamžiku lovu zjednodušuje život a v okamžiku boje jej dokonce zachraňuje. Nemusíte se rozhodovat, autorita vám řekne, jak je to správné a protože vůdce smečky je ten nejzkušenější, tak to většinou vyjde.

Výhody autority jsou zřejmé – rozhodování je operativní, nastavený směr všichni drží. Jako odchovanec Komenského evangelické bohoslovecké fakulty jsem věděl, že co si na sboru neudělám, to nemám. A jak nám říkal profesor Filipi: „Připravte se na to, že ve sboru budou lidé, kteří vám budou pomáhat dobrovolně, s nadšením, ve svém volném čase – blbě.“ I ty ohlášky přece udělám lépe a spolehlivěji než kdo jiný. No – a už vystrkují růžky i ta negativa.

Co že je tedy Skylla a Charybda té jisté autority? Ponechám si tyto bájné obludy sicilského pobřeží jako obraz. Skylla se šesti hlavami a dvanácti nohama uchvátí z celé paluby nanejvýš šest plavců najednou, ale zato pokaždé, Charybda ničí jen třikrát denně, ale tím, že s korábem vypije celé moře až na dno, zahubí všechny.

Jak funguje formální autorita v církevní praxi

Když to s ní přeženu, je to typická Skylla. Kde selže standardní lidská komunikace, nastupuje vymáhání řádů. V ČCE ovšem nejsou zas tak propracovány, je však například možno odebrat právo hlasovat. V tu chvíli dotyčný dost možná práskne dveřmi, většina je ale „zachráněna“. Kolik lidí už jsem slyšel hudrat proti rozhodnutí staršovstva či sborového shromáždění… Jenže tady je třeba se svatým Augustinem říct: //Roma locuta est, causa finita est// (Řím promluvil, případ je uzavřen) – kde promluví ze své pozice autorita, diskuse končí. Kdo chce protestovat, musí jít k autoritě vyšší.

Když na formální autoritu rezignuji, nastupuje komplexnější problém. Co s farářem, který si odkroutí bohoslužby a biblickou hodinu, ale „budování sboru“ je pro něj sprosté slovo? Sbor, který nechce růst, se bude zmenšovat. Ale platí to nejen na úrovni sboru! Když svoji autoritu přestanou uplatňovat seniorátní výbor či synodní rada a dopustí, ať (ex)kazatel ve sboru koná, jak se mu zlíbí, dost možná bude synod za pár let brát na vědomí zánik daného sboru. Je to Charybda. Bere s sebou ke dnu všechny. Nestává se to tak často, ale někdy ano. Zkušenost nástupu na takto „rozložený“ sbor mi popisovalo už víc kolegů a nezávidím jim to.

Jak funguje neformální autorita v životě

Tam je to obráceně. Když to přeženu, stane se ze mě guru. Neomylný vůdce, ke kterému se vzhlíží a který může stáhnout sbor do hlubin sektářského myšlení. Je to tak lákavé, když je farář mladý, schopný, inteligentní, hezký, umí hrát na kytaru či na housle… Nemusí si to sám uvědomit! Výsledkem je sbor rozdělený na nadšené obdivovatele a neúprosné kritiky a pastýřská rada je celá pryč z dopisů z jedné i z druhé strany.
Chvála Bohu – tohle není každodenní realita ČCE. Ale v menším i zde tu zkušenost máme – nástup nového kazatele do sboru, kde roky působil schopný a oblíbený předchůdce. Jeho důrazy a způsoby práce jsou nekritizovatelná modla…

Skylla nulové autority je také něco, co naše církev zná. Ve snaze nebýt manipulant, nebýt guru, nebýt duchovní vůdce, kazatel na jakékoliv „udávání směru“ rezignuje zcela. V ČCE plné osobností (kdosi definoval evangelíky jako „církev, kde má každý na všechno svůj vlastní názor“) to nebude taková bolest, ale i v našich sborech jsou lidé, kterým takové vedení chybí. Ti pak pošilhávají po jiných církvích a nezřídka tam i odcházejí.

Co k tomu dodat?

My jako faráři tyto otázky probíráme s kolegy a taky při supervizních rozhovorech. Ale co vy? Vnímáte svého faráře jako autoritu? Je pro vás důležitá spíše ta formální (je to představitel vašeho sboru), nebo neformální (vážíte si ho jako osobnosti). Dokážete v tomto ohledu dávat svému faráři zpětnou vazbu, když cítíte, že něco přehání, či naopak nezvládá?

Jaroslav Pechar, farář

Benfoto