Barbara Coudenhove-Kalergi: Doma je všude

(ČB 11/2019) Barbara Coudenhove-Kalergi je pražská Němka. Ovšem s rodokmenem pestřejším, než by se čekalo. Babička z tatínkovy strany byla Japonka. Ale to není všechno, po matce patří Barbara k maďarskému hraběcímu rodu Pálffyů, kterým náležel zámek v Březnici. Zestátněn byl hned v roce 1945. Ale autorka tam, u babičky s dědečkem, stihla prožít mockrát aspoň letní prázdniny.

Poslechněte si článek:

Nadchla mě už předmluva. Je to totiž krátká vzpomínka na začátek šedesátých let, na autorčinu první návštěvu v Praze po té, co je odsud 8. května roku 1945 Češi vyhnali. Prochází městem a zírá na jeho šedivost. S velkou nejistotou dojde i k „svému“ domu na Smíchově, Nad Buďánkami. Má zazvonit? Má říct, kdo je? Vyženou ji odsud podruhé? Nakonec odejde; a nadlouho. Do Březnice se ale přece jen vrátí, vypráví o tom v úplně závěrečné kapitole celé knihy – to když v roce 2002 její bratr Jakob, žijící ve Vídni stejně jako autorka, tady, v březnické kapli, nechá pokřtít svého prvního vnuka. Shledání je to hezké a dojemné, po těch letech…

Kniha Doma je všude je vzpomínek plná. Jak by taky ne, autorka knihu napsala, když jí bylo kolem osmdesáti let. Teď jí je ještě víc, ale mám za to, že píše pořád. Spisovatelka a novinářka, zajímající se význačně o střední a východní Evropu, zrovna tak se ale v knize dočteme fascinující zprávy z východu ještě o kus dál, až z Číny. Tu navštívila v roce 1969, tedy v době světově proslulé Maovy „kulturní revoluce“, je tedy o čem číst.

Ale v té naší části Evropy stihla být Barbara Coudenhove-Kalergi prostě všude, kde se v druhé půlce 20. století něco dělo. Praha 1968, Gdaňsk 1980, Berlín 1989, Praha 1989…

Nedá se ovšem říct, že Lech Wałęsa nebo Václav Havel jsou v knize ti hlavní. Jsou důležití úplně stejně jako autorčino dětství, vzpomínky na rodiče či prarodiče, o vyhnání jejich rodiny z Prahy hned po válce nemluvě (!). Barbaře bylo tehdy 13 let. Její vzpomínky na válku samotnou jsou ale jakoby setřené, žádné hrůzné zážitky se jí nevybavují. I jejich pochod z Prahy přes Bavorsko do Rakouska proběhl ve srovnání s pozdějšími transporty ještě relativně spořádaně. Jejich rodina měla z pekla štěstí, zmizeli 8. května, den nato přišli do Prahy Rusové a hon na Němce začal; zabitých, a nejen vojáků, byly v Praze desetitisíce. A jak to s nimi v Rakousku dopadalo? Se svým německým původem, navíc honorace – příbuzní příbuzných a známí známých se činili, navíc rodina měla kam jít, dědečkova lovecká usedlost v solnohradském okrese Lungau jakoby na ně čekala…

Zajímavé je také čtení z doby, kdy se naše autorka osamostatňovala. Než zakotvila u novinařiny, studovala leccos, pracovala leckde, všechno bylo smysluplné a zajímavé. Nakonec ale opravdu skončí jako reportér, byť bez vystudované žurnalistiky. Nevadí to. Originální a schopný vydavatel deníku Die Presse, jemuž se její texty líbí a zaměstná ji, k jejím studijním pokusům poznamená: „Kdybyste řekla, že jste studovala žurnalistiku, bývala byste mohla hned zase jít.“ Schválil tak Barbařin celoživotní předsudek vůči tomuto populárnímu studijnímu oboru. Ostatně – stala se slavnou, a oprávněně, i bez té vysoké. Potvrdil to i náš prezident Václav Havel, když Barbaře Coudenhove-Kalergi udělil v roce 2001 Řád TGM za podporu demokracie a lidských práv.

A proč tedy to „už se tam nevrátím“? Když autorce po roce 1989 nabídnou v Praze vedení rakouské společnosti ORF, váhá. Má se v milovaném městě znovu usadit? Na nabídku nakonec přikývne, ale nedopadne to dobře. Porevoluční časy mizí, disidenti též, nastupují političtí technokrati. A ji samu tady vidí jako příchozí Evropanku, není pro ně ta, která sem patří, která se tu narodila. To se nedá přestát. „Vím jedno: ze stálého příbytku v Praze nic nebude. Jsem tu služebně… Žádný návrat se nekoná.“

Za přečtení rozhodně stojí i doslov Jiřiny Šiklové. Je autentický a velmi přejný. A já ráda končím jejími posledními slovy: „Díky této knížce se dívám na současný svět s větším uspokojením. Když se toto všechno dalo – jak je vidět – přežít, a já žila ve stejnou dobu jen ,kousek‘ od rodiny Barbary Coudenhove-Kalergi, tak to asi nebude ani se současnou Evropou tak zlé… Určitě tuto knížku vzpomínek nějak propašuji svým dětem a hlavně vnukům a vnučkám. Kdo ví, co je čeká?“

Jana Plíšková

Barbara Coudenhove-Kalergi: Doma je všude
Praha, Vyšehrad 2019, 324 s.