Krabice od bot z druhé strany

(ČB 11/2019) Vybrat s dětmi hračky, školní pomůcky nebo oblečení, zabalit, odnést na sběrné místo a mít radost z toho, že obsah vánočně vyšňořené krabice od bot potěší chlapce či dívku z rodiny, kde si takové dárky nemohou dovolit. Tak to zná stále více lidí. Jak ale vypadá věc z druhé strany, tam, kde se dárky k těm potřebným dostávají? To poodhalí Šárka Portyšová, vedoucí nízkoprahového klubu Kruháč Diakonie v Jablonci nad Nisou.

Poslechněte si článek:

Proč jste se i letos ke Krabici od bot přidali? Máte na starosti sběrné místo a s tím je hodně práce.

Šárka Portyšová

To je pravda. Jenomže mezi našimi uživateli, což jsou mladí lidé od šesti do dvaceti šesti let, měla loni Krabice od bot velký úspěch. Celý rok se na ni moc těší. Oznámit jim, že letos nic nebude – to si nedovedu představit; doma skoro žádné dárky nedostávají. Jsou nadšeni i z tak zdánlivě obyčejných věcí, jako jsou pastelky nebo nůžky, se kterými potom mohou tvořit.

Jak to, že ani takové drobnosti doma nedostanou?

Lidé, se kterými pracujeme, dost často pocházejí z rodin s pěti nebo šesti dětmi. Aby to rodina zvládla, musí být maminka doma. Zajišťuje chod domácnosti a nic jiného nestíhá. A tatínek sice pracuje, ale nevydělává tolik, aby takto početnou rodinu zajistil. Uživí ji, hlad doma není (i když ani to neplatí vždycky). Aby ale děti měly nové oblečení, hračky, vybavení do školy – to už jsou náklady, které si taková rodina dovolit nemůže. Rodiče se dětem často ani nestačí dostatečně věnovat, maminka se většinou stará jen o nejmladší děcko.

Jak vy přicházíte s dětmi z těchto rodin do kontaktu?

Diakonie v Jablonci nad Nisou provozuje nízkoprahový klub. Je určen mladým lidem, kteří z různých důvodů nemají doma stabilní zázemí a žene je to na ulici, kde se ale také učí uličním zákonům. V nízkoprahu to nabouráváme, vedeme uživatele k tomu, že existují i zajímavější způsoby, jak žít. A protože v Jablonci působíme už deset let, lidé si o nás řeknou. Spolupracujeme také se školami nebo oslovujeme nám neznámé teenagery v terénu. Chodí k nám už i děti bývalých uživatelů nebo kamarádi těch současných. Vesměs už jsou připravení na to, že máme pravidla, která se musí dodržovat.

Ta pravidla je neodrazují?

Někoho určitě. I tak nás ale asi 200 dětí a mladých lidí navštěvuje opakovaně. Máme tu pro ně i dost lákadel: ping pong, stolní fotbal, boxovací pytel… Menší děti zaujme taky leccos, rády malují, něco tvoří, modelují, z domova to neznají. Pro starší jsou potom nejdůležitější vztahy s našimi pracovníky. Můžou s nimi probírat své starosti, které nemohou nebo nechtějí svěřit rodičům či kamarádům. Je to opravdu široká paleta problémů, které se točí okolo školy, komunikace s úřady, hledání práce, zdravotních potíží. Leckdo z nich je opravdu v složité situaci, do které se nemusel dostat úplně vlastní vinou.

Jak to?

Podle mého pozorování to začíná už segregací dětí, většinou těch romských, které končí od prvních tříd ve speciálních školách. Tam se naučí hlavně do školy nechodit, protože na docházku se tam tolik nedbá. Nějak školou prolezou a jdou na učňák, jestli vůbec, kde vydrží tak půl roku. Pak zamíří v lepším případě na úřad práce, nebo taky ne, takže jim začnou narůstat dluhy za neplacení zdravotního pojištění. A je jim 16, 17 let. Do fabriky je nevezmou, protože tam většinou shánějí lidi až od osmnácti. S takovou výbavou je opravdu nesmírně těžké se nějak v životě uchytit.

A s vaší pomocí se to tedy daří překonávat?

Spíš výjimečně, ale o to větší radost z toho máme. Jeden náš chlapec zrovna začal díky naší podpoře pracovat, i když má jenom základní vzdělání. Několik bývalých uživatelů se dokonce stalo našimi kolegy. Dotáhli to až k maturitě, což někdy bylo taky dobrodružné. Jeden vychodil takzvaný éčkový učební obor a chtěl si udělat nástavbu s maturitou. Na jeho učňáku mu tvrdili, že to je možné, na nástavbě, kam se hlásil, mu řekli, že s éčkovým oborem maturovat nelze. Tak jsme kontaktovali krajský úřad, kde nám neřekli tak ani tak. Ke zkoušce dospělosti se bylo potřeba doslova prosekat byrokratickou džunglí. I s tím pomáháme.

Vraťme se ještě k té Krabici od bot. Jak máte zajištěno, aby se dárky dostaly k lidem, kteří je opravdu potřebují?

Sběrné místo je tady v Kruháči, kam před vánocemi pozveme okolo stovky uživatelů. Známe je a víme, že Krabice od bot pro ně znamená nenahraditelné obohacení vánoc. Zpívají se vánoční koledy, pije kakao, pojídá cukroví a všechny dárky najdou vděčné příjemce. Všem, kteří obětují svůj čas i peníze, aby pomohli naše děti obdarovat, moc děkujeme.

Adam Šůra