Žena statečná a vnímavá. Vzpomínka na Hanu Jüptnerovou

(ČB 11/2019) V pondělí 7. října zemřela ve věku 67 let Hana Jüptnerová. V řadě médií byla představena především jako statečná žena a signatářka Charty 77, která v roce 1988 pronesla smuteční řeč na pohřbu posledního umučeného politického vězně minulého režimu Pavla Wonky. Jako statečnou a vnímavou jsem ji já poznal v roce 2011 v Horském domově v Herlíkovicích, kde se jako členka tamního kuratoria jako první zastala obnovy staré krkonošské chalupy, tzv. Kunzárny, kterou jsem inicioval. Naše církev nechala Kunzárnu bohužel 20 let chátrat. Hana dávala důraz na to, že církev se nemá bát a nemá jednat sebezáchovně. Totéž řekla i ve videu, natočeném

Poslechněte si článek:

ke stému výročí naší církve.

Jako přítelkyně mnoha sudetských Němců byla pravidelně zvána na různá setkání v Německu i na řadě míst Krkonoš. Vnímala osudy opuštěných domů a příběhy lidí, kteří z těchto domů museli odejít. Již jako malá se v roce 1953 přistěhovala do Dolních Herlíkovic, kde sama žila v domě po Němcích. Vzpomínala, že tehdy nikomu nepřišlo divné, že spí v peřinách cizích lidí. Požár tohoto domu na břehu Labe zásadně změnil její život; v 18 letech ztratila rodiče i bratra. Sama se jako jediná zachránila skokem z okna.

Promýšleli jsme spolu, jak v Kunzárně vytvořit zázemí pro život malé letní komunity. Nebo se aspoň v duchu Taizé či benediktinského hesla ora et labora pravidelně modlit žalmy v místním kostelíku a zároveň pracovat na obnově roubenky, kostela nebo ostatních budov střediska. To jsme ostatně praktikovali 5 let alespoň týden v roce spolu s benediktinskou řádovou sestrou Stanislavou Franceskou Šimuniovou a jejími německými dobrovolníky i při řadě brigád, pořádaných oddělením mládeže. Vzhledem k téměř sedmdesátileté brigádnické historii Herlíkovic není tento způsob využití, třeba jen některé z budov Horského domova, nic nového. A odpovídá na potřeby dnešní neklidné doby a zájmů řady lidí o duchovní obnovu a odpočinek na klidném místě v horách.

Po areálu Horského domova jsme s Hanou provedli stovky lidí a díky ní i řadu německých výprav. Také jsme každoročně čistili starý německý hřbitov ve Strážném, to bylo pro Hanu velmi důležité. Od roku 2014 jsme též k výročí kostela organizovali česko-německé bohoslužby, při nichž Hana pravidelně tlumočila.

V jejím malém, ale útulném bytě v posledním patře staré německé bytovky ve Vrchlabí jsem měl možnost s ní o našich plánech debatovat. Nikdy nezamykala, byl to takový „průchoďák“. Vychovala tu dva syny i tři adoptované dcery, přijímala řadu hostů. Drážďanský farář Erich Busse si u ní mohl po obědě „dát dvacet“ a nemusel předstírat společenskou konverzaci. Já jsem zde od roku 2012 mockrát přespal a dostal dobrý talíř kysela. Velmi jsem tento vrchlabský azyl oceňoval, zejména v prvních letech cestování do Krkonoš, kdy pro mě bylo Vrchlabí ještě cizí temné město pod horami. Na Hanině adrese bylo i sídlo našeho spolku SEM Přátelé Herlíkovic a Hana se na konci života rozhodla i na svém úmrtním oznámení na náš projekt upozornit – prosbou o příspěvek spolu s prosbou o podporu domácí hospicové péče.

Hana měla své oblíbence, které si idealizovala a ke kterým jsem patřil i já, vlastně jsme se idealizovali navzájem. Jiné zase soudila až příliš přísně. Není ale přísnost pro profesorku němčiny na gymnáziu dobrá vlastnost? Svým chybám se ale dokázala krásně smát i povznést přitom druhé na duši i na těle. Jako disidentka se stýkala s mnoha významnými osobnostmi. O své minulosti však příliš nemluvila, vždy ale velmi citlivě vnímala bezpráví, které se v jejím okolí dělo. Mnoha lidem z Vrchlabí pomáhala – s bydlením, s úřady, s penězi… Osobně i přes sociální komisi města.

Během července, když její nemoc znovu propukla, jsem žil celý měsíc v Krkonoších kvůli výměně roubení v Kunzárně. O tom jsem psal v minulém čísle Českého bratra. Tehdy nás jednou ještě přišla navštívit a pozvat na oběd. Po večerech jsem pak četl knihu Evangelická mystika, kterou v minulém roce přeložila z němčiny. Myslím, že to bylo ideální prostředí pro četbu takové literatury. Propast labského údolí nebo často drsné počasí mě upomínaly, že člověk je jen prach; a to jsem ještě nevěděl, že za měsíc přijdu o tátu. Modlitba žalmů v kostele nebo majestát hor naopak dodávaly naději a smysl. Když jsem potom Hanu koncem srpna v jičínské nemocnici naposledy navštívil, místo aby myslela na své bolesti, vstala, aby mě objala a vyjádřila soustrast.

V den rozloučení s Hanou jsem četl verš z listu Korintským „Láska nikdy nezanikne“, vyrytý na desce její rakve. Tak Hana Jüptnerová žila. S láskou a porozuměním pro druhé bez rozdílu rasy, národnosti nebo barvy pleti. Její pohřeb za jasného počasí v klášterním kostele ve Vrchlabí za účasti okolo 500 lidí byl velmi krásný, dá-li se to o posledním rozloučení říci. Jednoduchá dřevěná rakev, krásná hudba, výstižné kázání i přednes básní v češtině a v němčině. Včetně její vlastní. Báseň, kterou Jan Skácel nazval Mrtví, jsem od Hany dostal jako kondolenci v srpnu i já, když mi zemřel táta. Text začíná „Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami“.

Jan Kirschner