Shromáždění ve shromáždění

(ČB 11/2019) Především chci vyjádřit poděkování za to, že jsem byl k cestě za krajany na Ukrajinu přizván. Po třech letech se zase setkám s těmi, které jsem po skončení ve funkci „potulného kazatele“ opustil. Námitky, které jsem slýchal, že dlouhou cestu autem nevydržím, jsem házel za hlavu. Srdce mně plesalo nedočkavostí. Přiznávám, že jsem byl také zvědav, jak se v péči o společenství sborů ve Veselynivce, Bohemce a Pervomajsku daří mému nástupci Miroslavu Pfannovi.

Veselynivka

Ve Veselynivce byla středobodem návštěvy oslava dvacátého výročí otevření kostela neboli „shromáždění“. Nebudu popisovat průběh cesty, vše šlo docela hladce; dřívější problémy na polsko-ukrajinských hranicích, časté zastavování policií, problémy s tankováním, nemožnost telefonického spojení jsou už jen vzpomínka a zdroj více či méně veselých historek.

Poslechněte si článek:

Vše je dnes jinak, jak to ostatně popisuje bratr farář Tomáš Vítek v článku „Moudré ženy a tencí muži na Ukrajině“ v 10. čísle Českého bratra. Jako doklad všudypřítomného informačního pokroku ostatně poslouží i tři pěkné zprávy zvané „Zápisky z cest po Ukrajině“ z pera Davida Nečila, faráře v Českých Budějovicích a člena naší výpravy, zveřejňované průběžně a včetně fotografií na webu e-cirkev.cz.

zleva: Miroslav Pfann, Petr Brodský, Marie Provazníková, Daniel Ženatý

Hlavní náplň našeho pobytu představovaly bohoslužby, ve Veselynivce navíc slavnostní a za účasti řady hostů. Kázáním na všech třech místech posloužil synodní senior Daniel Ženatý. Při večeři Páně, jíž jsem byl pověřen, byl s námi přítomen i zesnulý Aleš Mostecký. Marie Provazníková, která ve Veselynivce sborové společenství dosud vede, ve své vzpomínce řekla, že Aleš zažehl pochodeň, která hoří dodnes. Jeho příprava k večeři Páně, kterou jsem přečetl, spojila minulost s přítomností. Jsem si jist, že Aleš na nás shlížel od nebeského trůnu a jistě se radoval. My se také radovali – při vzpomínkách na všechny jmenované i nejmenované, kteří se zasloužili o to, že se vztahy s krajany na Ukrajině podařilo tak dobře obnovit. David Balcar se svou ženou Jitkou, Aleš a Alena Mosteckých, Daniel Heller a spousta studentů, kteří jezdili a jezdí o prázdninách „učit“ děti lásce k češtině, patří do dějin tamních sborů. Začátky našich vztahů jsou opředeny mnohou „legendou“, a tak, dokud ještě žijí pamětníci, bylo by dobré vše shromáždit, ověřit a případně sepsat.

u Provazníků v letní kuchani

Pervomajsk

Neméně požehnané shromáždění se konalo i v Pervomajsku. Bohoslužby v garáži bratra Jančíka byly vedeny jako poděkování za úrodu. Radostné společenství se završilo společným obědem, který místní připravili. Část naší výpravy ještě v odpoledních hodinách navštívila Raketové muzeum, fungující do začátku devadesátých let 20. století jako skutečná raketová základna. Při pomyšlení, co by se bylo stalo, kdyby někdo zmáčkl pověstný červený knoflík, stále mrazí v zádech.

Bohemka

Poklidný přejezd do Bohemky narušil jen pohled na vandalsky poničený památník židovským obětem u Vradějevky; o řadě poničených pomníků byla informace i v českém tisku.

bohoslužby v Bohemce

Pochopitelně při rozhovorech padaly otázky na budoucnost, zejména v Bohemce mají starosti. V obci ubývá obyvatel, mnozí odcházejí do Čech. Do Prahy za dětmi se přestěhovala i tamní výpomocná kazatelka Ludmila Sverdlová a není jasné, kdo dál bude sbor vést. Závěrečné bohoslužby s večeří Páně byly důstojnou tečkou před odjezdem naší delegace domů. Pevnou rukou řídil šofér synodní rady Jindřich Lukeš – díky mu!

Odjížděl jsem potěšen. Jen mě mrzí, že jsem nestačil navštívit, zejména v Bohemce, všechny, které bych chtěl. Že by to byla výzva k další návštěvě? Při pohledu zpět jsem si uvědomil, jak musím být vděčen Pánu Bohu za to, že jsem mohl být „potulný kazatel“ pro české sbory nejen na Ukrajině, ale i v Polsku, Rumunsku, Srbsku a Chorvatsku. Bratr Miroslav Pfann, který má na starosti krajany na Ukrajině, připravil program naší cesty velmi důkladně a bylo vidět, že jeho práce má dobrý smysl. Přeji mu, aby měl radost z toho, že může mezi krajany jako pastýř působit. A totéž přeji i dalším farářům, kteří o krajanské sbory pečují. Dík patří také synodní radě i celé Českobratrské církvi evangelické za přízeň, kterou krajanům věnují.

Petr Brodský