Rozhodnutí musí vykrystalizovat

(ČB 11/2019) Daniel Bartoň (*1984) pochází z Valašska, po gymnáziu vystudoval práva a teologii křesťanských tradic. V současnosti se živí jako advokát, současně působí jako odborný asistent na katedře pastorační a sociální práce Evangelické teologické fakulty UK a v církvi slouží jako výpomocný kazatel. Je ženatý a má jedno dítě.

Vyrůstal jste v osmdesátých a devadesátých letech na valašské vesnici. Jaké jste měl dětství?

K zážitkům z dětství se člověk pořád vrací. A já mám dojem, že vyrůstání na vesnici mě docela poznamenalo. Výhoda určitě byla v tom, že člověk přišel ze školy, mohl hodit tašku do kouta a vyjet třeba na kole do lesa nebo zaběhnout na hřiště na fotbal. Zároveň bylo soužití s vrstevníky ve vesnickém prostředí náročné. Určitým způsobem hrubé, násilné, někdy hraničící s šikanou od starších kluků. Na to moc rád nevzpomínám. Možná z těchto zážitků u mě uzrál pozdější postoj ke spravedlnosti a hlavně bezpráví.

Poslechněte si článek:

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Určitě má rodina. Vzpomínám na výraznou postavu dědečka, který byl na jednu stranu cholerický perfekcionista, na druhou stranu mu na vnoučatech velmi záleželo a hodně se nám věnoval. Měl poctivý přístup ke vší ruční práci, to nás učil. Velice na mě také zapůsobil můj třídní učitel na gymnáziu, učil nás dějepis a základy společenských věd. Byl to takový experimentátor, zkoušel různé způsoby výuky, věnoval se našemu osobnostnímu rozvoji. Za těch sedm let na vsetínském gymnáziu mě ovlivnil opravdu hodně; dal mi dobrý základ pro další studium i do života vůbec.

Proč jste se rozhodl studovat po maturitě práva? Měl jste více možností? Rozhodoval jste se mezi více obory?

Nebylo to vůbec jednoznačné. Přihlášky jsem si dával na ekonomii, práva, teologii a politologii. Dostal jsem se na tři právnické fakulty a přednost jsem dal Praze.

 

Bylo rozhodnutí odejít studovat do ciziny v rámci programu Erasmus podle vás dobré?

Byl to zajímavý rok. Do zahraničí jsem chtěl a měl jsem představu nějaké země z anglofonního světa, kde bych se mohl věnovat vztahu práva a náboženství, případně náboženské svobodě. Byl tam docela nával, nevyšlo to, ale dostal jsem nabídku jít do Atén. Tak jsem se pustil do řečtiny a šel na rok do Řecka. Zajímalo mě řecké kulturní bohatství a tradice. Řekové byli tehdy ještě k zahraničním studentům velkorysí, takže jsem mohl absolvovat roční kurz moderní řečtiny. To mě obohatilo, ačkoli pro výuku na univerzitě jsem to nepotřeboval, ta byla v angličtině.

Co vám čas v cizině přinesl?

V Aténách jsem navštěvoval evangelikální sbor, do kterého chodili jak Řekové, tak různí cizinci a zahraniční studenti. Dobře se tam propojovaly různé sociální skupiny a místní mě brzy zatáhli do svých kruhů, takže jsem s nimi jezdil třeba i na všelijaké víkendové pobyty a výlety, hráli jsme pozemní hokej na opuštěných olympijských stadionech a podobně. Abych křesťanského vyžití neměl málo, chodil jsem i mezi katolíky a samozřejmě všudypřítomné pravoslavné. Hodně jsem přišel na chuť řecké mentalitě. Je taková odlehčená – ve smyslu proč se trápit tím, co bude zítra? Však ono se to nějak vyřeší… Tento středomořský přístup k životu mně dělal vyloženě dobře.

Během studentských let jste se rozhodl přibrat si ještě studium teologie křesťanských tradic. Proč?

S myšlenkou studovat teologii jsem si zahrával už po maturitě. Ale souběžně s právy, kterým jsem dal přednost, by nešlo obojí dělat poctivě. Pak jsem se dozvěděl, že existuje tento bakalářský obor, který má odlehčenou výuku jazyků a je ekumenicky velmi otevřený. Člověk si může vybrat témata, která ho zajímají, potká spoustu zajímavých lidí. Nakopne ho to, aby hledal dál, přemýšlel nad věcmi a zkoušel být užitečný. Absolventi se pravidelně scházejí a liturgicky společně slaví.

Nedávno jste udělal zkoušky a stal se výpomocným kazatelem. Proč ještě tohle?

Na různých kurzech nebo na táborech pro děti jsem si občas kazatelskou roli vyzkoušel. Bavilo mě rozjímat nad biblickými texty a pak o nich rozmlouvat s druhými. Navíc jsem viděl, že farářů je v naší církvi stále míň a míň a měl jsem dojem, že bych mohl vypomoct. Jako absolvent bakalářského stupně na ETF jsem se mohl rovnou přihlásit na zkoušku. Je sice šitá víc na míru absolventům seniorátních kurzů pro výpomocné kazatele, ale nakonec to nebylo tak strašné, jak to vypadalo z přehledu zkušebních okruhů.

A kážete občas někde?

Ano, v takovém rozsahu, aby se mi to nestávalo rutinou a abych měl dost času na přípravu.

Jak jste se dostal k Společnosti pro mezináboženský dialog, která byla u nás před lety založena?

Moje cesta vedla přes evropskou ekumenu mládeže. V roce 2004 jsem se poprvé dostal na seminář //Ecumenical Youth Council in Europe// a ten mě nadchl svou ekumenickou otevřeností a možností poznávat lidi různých jazyků a kultur, kteří věří jinak, praktikují jinak a zároveň mohou obohacovat ostatní. Přes ně jsem se dostal mezi mladé muslimy, Židy a vyznavače dalších náboženství. Jednu dobu jsem pro tuto organizaci jako dobrovolník i pracoval, organizovali jsme společné mezináboženské semináře a vzdělávání k lidským právům. V roce 2006 mě zvolili do výkonné rady celosvětové mládežnické organizace Religions for Peace, věnující se mezináboženskému dialogu. Práce tam mě zcela pohltila. Rozhovory a setkání s lidmi, kteří mají podobnou náboženskou zkušenost, ale popisují ji jinak. A proto jsme pak časem založili Společnost pro mezináboženský dialog i tady v Čechách. Chtěli jsme propojovat lidi, kteří působí v různých náboženských komunitách a mají zájem o spolupráci. (Rozhovor s Danielem Bartoněm k tématu „Máme se bát nekřesťanů?“ vyšel v ČB 6/2012.)

Jak vyvrátit lidem obavy, že jinověrec je podezřelý až nebezpečný?

Zcela základní je osobní setkání s tím druhým jako s člověkem. To byl také základ seminářů, které jsme organizovali. Vždycky jsme pozvali skupinu křesťanů, muslimů a Židů, třeba 30 účastníků, a dbali jsme na to, aby se potkali na stejné úrovni, jako lidé. A najednou vidíte, že padají předsudky, protože vyjde najevo, že ten druhý řeší úplně stejné problémy, může být dokonce kamarád. Není to někdo cizí, je to můj bližní. Osobnostně, názorově a celkovou životní filosofií mi byli často někteří muslimové, buddhisté, hinduisté nebo Židé bližší než řada křesťanů nebo ateistů.

Co tedy nábožensky založené lidi spojuje?

Tuto otázku jsem si kladl taky. A zjistil jsem, že to je způsob, jakým se vztahujeme k tomu, co nás přesahuje. Náboženská zkušenost je podobná, jen je zabalena do jiných slov. A obráceně jsem některé důrazy jiných náboženství nacházel v křesťanské tradici, i když třeba ne v naší evangelické. Takže jsem to bral jako duchovní obohacení i té své evangelické nebo obecně křesťanské tradice.

Po dokončení studia práv i teologie jste odešel studovat ještě do Cambridge. Prý jste měl v Anglii i svatbu. Proč ne v Čechách?

Měli jsme svatbu tam a u nás požehnání. Žena je britská anglikánka a chtěli jsme vyjít vstříc oběma částem rodiny, abychom například nemuseli transportovat babičky, které by nechtěly letět letadlem. Takže obřad byl v tradici anglikánské a pak jsme měli ještě liturgickou a postliturgickou část na Valašsku. Hledali jsme teologické i liturgické průsečíky pro společné slavení a myslím, že se to velice povedlo. Tam košatá anglikánská liturgie s výraznými hudebními prvky, u nás pořádné reformační požehnání a ženevské žalmy v podání švýcarského reformovaného varhaníka.

Jak prožíváte coby advokát nutnost rozhodovat se? Je to někdy těžké?

Advokát zase tak moc nerozhoduje. Moje úloha spočívá v tom, abych svým klientům předložil scénáře a předpoklady, jak se věci mohou dále vyvíjet, a popsal možná rizika jednotlivých postupů. Rozhodnutí je pak zpravidla na klientovi.

Myslela jsem spíše soulad rozhodování se svědomím.

Když se rozhoduju, jestli nějakého klienta přijmout, nebo ne, jsem v určité nevýhodě, nemám zpravidla ještě dost informací ani o případu ani o tom člověku. Tam je pak důležitá zkušenost a srovnání s podobnými případy. Už jsem se taky nejednou spálil. Ale jsou případy, kdy rozhodování není vůbec těžké. Když jde o oběť sexuálního násilí, není o čem přemýšlet. Ani detaily mě pak moc nezajímají. Prostě tomu člověku chci pomoct a udělám pro něj, co je v mých silách.

Jaký typ kauz jste schopen a ochoten řešit?

Postupně krystalizují oblasti, kde cítím, že můžu dodat nějakou přidanou hodnotu, pomoci k nějaké dobré změně. Využívám jak právnického, tak teologického vzdělání, jde i o jazykovou vybavenost. Takže mám mezi klienty dost cizinců, může jít o jedince i organizace s náboženskými problémy, také traumatizované oběti trestných činů – hlavně sexuální traumata, kde je potřebná pomoc právní, lidská i pastorační. Takže taková právní praxe s velkými mimoprávními přesahy.

Pomáhá vám v pevnosti postojů a při rozhodování víra? To že jste křesťan?

Křesťanská praxe a především čas strávený v tichu Boží přítomnosti mi určitě pomáhají tíhu břemen nést. Chvíle na kolenou vnímám jako důležité pro formování jakýchkoli rozhodnutí. Pro některé klienty je pak má náboženská zkušenost zásadní. Dokážu jim porozumět. Třeba když jsou pronásledováni pro svou víru. Důležitá je i moje znalost církevního prostředí, například u obětí sexuálního zneužívání v církvi. Do čeho se zpravidla nechci pouštět, to jsou rozpadající se vztahy a triviální majetkové spory.

„To si musíš rozhodnout sám“ je téma ČB 11. Oslovuje vás takové rčení?

To tak úplně neodpovídá mé životní a náboženské zkušenosti. Rozhodně bych neřekl, že to platí nějak obecně. Rozhodování přece není jen moje věc, tak drsný, jistý a ve vlastních očích důležitý zas nejsem. Rozhodnutí musí nějak vykrystalizovat, což vyžaduje nadhled, odstup, pokoru. Musím problém nazřít z více úhlů pohledu a ono to řešení s pomocí Boží dříve či později uzraje.

ptala se Daniela Ženatá; foto z archivu respondenta