Biblická úvaha: Jak unést prázdno?

(ČB 11/2019) Jak vypadá prázdno? Jak je popsat jiným slovem? Po prázdninách, které jaksi s tím slovem souvisí, jsem se na to zkusila zeptat konfirmandů a mládeže.

Uvedli například tato slova: nic, volno, temnota.
Jak unést prázdno? Nebo čím prázdno naplnit, aby prázdné nebylo?
Není to snadné. Protože volno a prázdno není jednoznačně pozitivní, nebo naopak negativní. Mohu se o prázdninách nebo ve volný den, třeba v neděli, nudit nebo moderním slovem prokrastinovat. Ale může to být také krásný čas a prostor k odpočinku, k nadechnutí čerstvého vzduchu, vybočení ze stereotypu. Abych se s novou silou mohla vrátit k rutině všedních dnů. Prázdno může být naplněné, i když zůstane prázdné.

Poslechněte si článek:

Biblická kniha Daniel nás přenese do Babylónie. Podle začátku 3. kapitoly zde je nějaká pláň, prázdné prostranství, volné místo, které se král Nebúkadnesar rozhodne zaplnit. Aspoň opticky – a taky kulticky. „Král Nebúkadnesar dal zhotovit zlatou sochu, jejíž výška byla šedesát loket a šířka šest loket. Postavil ji na pláni Dúra v babylónské krajině.“(Da 3,1)

V předešlé kapitole knihy Daniel je příběh o podivném snu, který se tomuto králi zdál. O veliké soše s hlavou ze zlata, hrudí a rukama ze stříbra, břichem a boky z mědi, stehny ze železa a nohama dílem ze železa, dílem z hlíny. Na sochu se valí kámen… však ten příběh znáte. Daniel králi sen vyloží: Ty, králi Nebúkadnesare, jsi zlatou hlavou, jsi pánem obrovské říše, ale dny království jsou sečteny. Království se bude zmenšovat, upadat, až bude převálcováno královstvím novým.

Možná aby zahnal chmury z toho snu, postaví teď král na pláň Dúra sochu celou ze zlata. Obrovskou, stabilní. Snad se snaží naplnit prázdnotu pláně Dúra, prázdnotu svého života, možná chce zahnat strach o sebe, o svou zemi, strach z budoucnosti. Možná se sám cítí stát na hliněných nohách, ale chce si dokázat, že to lidi nevidí. (Podobně jako v pohádce Císařovy nové šaty: dokud se neozve to malé dítě se slovy: král je nahý.)

Všichni lidi v říši dostanou příkaz se soše klanět. Za zvuku mnoha nástrojů. Koná se bohoslužba, povinná pocta soše a králi. Ostatně: spory o sochy a pomníky jsou součást našich hledání doteď.

V babylonské říši jsou tři muži, mládenci z Judska, kteří se soše nepokloní. „Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: ,Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.‘“(Da 3,16–18) Svou odpovědí krále rozčílí, ten se rozpálí hněvem do ruda a ohnivou pec rozpálí sedmkrát víc než obvykle.

Není snadné unést prázdnotu. Neztratit se. Orientovat se. Důvěřovat. Neviditelnému Bohu. Neuchopitelnému Bohu. Bohu, kterého nemáme v ruce, nemůžeme s ním manipulovat. Ti tři mládenci, Šadrak, Méšak a Abed-nego nemají žádnou záruku, že se jim nic nestane. Řeknou králi, že ale i kdyby je Hospodin z pece nevysvobodil, stejně se nepokloní.

Stáváme na pomyslné prázdné pláni, hledáme ukazatele, orientační body, pravdu. Pravda nebývá ta nejhlasitější a nejzlatější. Jestli se hledá snáz v době svobody? V naší zemi to zkoušíme už 30 let.

Pane Bože, děkujeme za svobodu. Možnost se rozhodovat, volit, vybírat. Prosíme, buď blízko, když hledáme. Dávej naději, když si zoufáme. Svou mocí povzbuď bezmocné. Pomoz, ať občas vytušíme tebe, tvůj dotyk, dech, tvoji vůli. Amen.

Lenka Ridzoňová