Otevřeno: Snoubencům

Český bratr 9/2012.

Svatba – to je pocit fajnovej

Když se v telefonu ozve: „…dostali jsme na vás kontakt od pana Hájka,“ jsem si skoro jistá, že jsou to další snoubenci, kteří chtějí mít svatbu a hledají oddávajícího. Nevím sice přesně, jak se Štěpán Hájek dostal do povědomí nejen brněnské veřejnosti jako farář, který dělá pěkné svatby na nejrůznějších místech, ale protože na každé svatbě je vždycky několik párů, které o svatbě uvažují, takže se zájem o oddání farářem může rozrůstat geometrickou řadou. Když se obřad líbil, reference na nás dávají i v hotelech. Další doporučení je možno najít na svatebním webu, dávají je dokonce i paní úřednice na matrikách, když mají před sebou snoubence bezradné z toho, že jejich úřad vypisuje často pouze jeden až dva termíny v měsíci, kdy oddávají mimo obřadní síň. Pro faráře naší církve se tím otevírá nová možnost, že se na nás obracejí lidé „zvenčí“, často s velmi uctivou prosbou o oddání.

 

Fajnové, příjemné a pořád sváteční pro mě na tom je to, že se přímo na mě někdo sám obrátí. Někdy si připadám, jako bych byla pro snoubence poslední záchrana, proto si dvakrát rozmyslím, než nějaké žadatele, většinou z časových důvodů, odmítnu. Jako farářka na misijně podporovaném sboru pořád hledám způsoby, jak se dobře zapsat u veřejnosti v okruhu mého sboru. A hrozně nerada si při tom připadám jako nezvaný host.

…tedy jestli nevadí, že přítel není pokřtěný…
Byla bych samozřejmě ráda, kdyby všichni v naší zemi byli pokřtění a svými životy se snažili Krista opravdově následovat. Vím, taky díky rozhovorům se snoubenci, jak na tom naše společnost s vírou je. Jsem tedy moc ráda, že ČCE pokládá oddání svými faráři za službu veřejnosti a nespojuje svatbu s podmínkou křtu. Snoubenci nejednou označují sami sebe za nevěřící. To se mi vždycky vybaví reakce Sváti Karáska: „Ale miláčku, to jsou jen pojmy. Pojď půjdem spolu kus cesty a já budu hledat, po čem toužíš a o co ti nejvíc jde, v co věříš a co tě formuje…“ Opravdu mnoho snoubenců, které jsem oddala, neznalo z Bible vůbec nic, a někteří ani nepostřehli, že v naší republice je ještě nějaká jiná církev než římskokatolická. Při přípravě svatby ale spolu ujdeme vždycky kus cesty, když se jeden druhému představíme, probereme celý obřad, a přemýšlíme společně, k čemu je vlastně svatba dobrá, proč je věrnost pro manželství nezbytná, že je dobré dát přednost dětem a rodině před penězi a kariérou. O své víře mluvím, jen když se snoubenci na něco přímo zeptají, a doufám, že sami začnou tušit, jak mocní hráči jsou Bůh a víra v poli mého života.

…žádáte o sňatek církevní, to znamená, že při obřadu bude řeč taky o Bohu, Kristu, zazní něco z Bible…
Na toto mé úvodní upozornění bývají reakce různé. Ani se nedivím. Ani mně každá řeč o Bohu nezní stejně dobře, některá mě i dost irituje. Tak abych snoubence dopředu zbytečně neodradila, posílám všem dopředu mailem jakýsi vzor celého obřadu. Když si to přečtou, většinou s obřadem nadšeně souhlasí. Někdy to předčítají doma nahlas svým partnerům nebo rodičům u oběda.

…pokud je vám cizí se modlit, můžeme začít obřad civilněji…
Často slovo Bůh padne až ke konci svatební řeči, když doufám, že se mi podařilo posluchače oslovit, a když ze své životní zkušenosti mohli k řeči vnitřně přitakat.

…abychom my mohli někoho milovat, abychom vůbec věděli, co to je a jak na to, musel někdo předtím milovat nás…
Hradišťan v jedné písni zpívá: „Lásko, milá lásko, kde ťa lidé berú, na horách nerosteš, v poli ťa nesejú. Mě v poli nesejú, já se sama rodím, mezi mládencama, aj pannama chodím.“ Že se láska rodí mezi lidmi sama? Věř tomu, kdo chceš! Já na základě Písma věřím tomu, že Bůh je původcem lásky na zemi, lásky mezi lidmi i lásky ke všemu stvoření. Současná situace, kdy se u nás rozvádí polovina uzavřených manželství, musí být pro snoubence dost znepokojující. O to potřebnější je otevřít jim výhled k Bohu, který nás volá, inspiruje nás a pomáhá nám, k lásce trvalejší a obětavější, než jaké bychom byli sami, ze své lidské přirozenosti schopni. Bůh je láska, tak to vyznáváme a zažíváme. Kde jinde by měl přijít víc ke slovu než na svatbě, když si dva lidé slibují lásku a věrnost na celý život?

Jsem ráda, že zákon o rodině, platný v naší republice, umožňuje sňatek občanský i církevní, jako dvě rovnocenné možnosti, a i vnitřní předpisy ČCE umožňují vycházet podobným žádostem o oddání vstříc.

Martina Kadlecová, farářka sboru Silůvky

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.