Otevřeno: Filmový klub

Český bratr 9/2012.

Dokumenty z cyklu „Jeden svět“

Opočenská modlitebna při farním sboru ČCE v Klášteře nad Dědinou se dočasně stala místem setkávání světů. Svět hladu a násilí se zde od loňského roku (2011) prolíná se světem odvahy a neuvěřitelné osobní statečnosti. Tyto světy se dostávají k místním lidem za pomoci projekcí dokumentárních filmů Mezinárodního filmového festivalu „Jeden svět“. Protože není třeba platit autorská práva, platí pozvání nejen církvi, ale i veřejnosti.

Krásná myšlenka. I v kazatelské stanici, kde se dosud jednou měsíčně k biblické hodině schází zhruba desítka členů sboru, máme najednou otevřeno osmkrát do roka navíc. A to k promítání filmů Jednoho světa. Nejen v teplejších, ale i v zimních měsících (po celodenním topení v kamnech) do nepříliš útulného prostředí ztemnělého sálu pomalu shromažďuje skupinka lidí. Zůstávají zachumlaní do kožichů a bund. Snad je ke sledování oněch dokumentárních filmů něco ponouká. Prvotní nadšení už ale opadlo. Z města, mimo církev, se tu zatím někdo objevil jen čtyřikrát, ale máme otevřeno stále. V místních novinách inzerujeme, věšíme plakátky, ale od první projekce, na níž nás bylo ke třiceti, je nás teď asi sedm. Účast a zájem ovšem někdy nevycházejí ze správné propagace, hodně závisí také na osobním pozvání. Pozvat někoho na film bývá přece snadnější než pozvat někoho do kostela. U dokumentů Jednoho světa to je ale skoro těžší. Nejde jen tak říct: „Támhle v Opočně má církev otevřeno, tak se přijď podívat na film Zemřít ukamenováním“. Ony filmy mají právě tu (ne)výhodu, že je člověk nemůže tupě zhlédnout jako tragickou zprávu televizních novin a pustit z hlavy. Citelně se dotknou. Někdy znechutí. V člověku něco zůstane a většinou trochu déle.

Takže, vtírá se otázka: máme sice otevřeno – ale máme to zapotřebí? Ty filmy jsou nechutné, bez obalu popisují brutální násilí, hlad, umírání, znásilňování, zotročování, vraždy. Mnohý divák z projekce odchází s pocitem marnosti, vždyť s touhle temnou stránkou našeho světa se jen těžko dá něco udělat. Někdo může zase odejít s pocitem úlevy: „Ještě že žiju v České republice a tohle si nemusím připouštět.“

Má to vůbec smysl, mít otevřeno v církvi tímto způsobem? Když ani mnozí naši členové nejeví příliš zájmu? Myslím, že i pro tu hrstku to smysl má. Že právě církev je jedním z míst, kde je třeba na temnotu světa upozorňovat. Dělat něco s necitlivostí naší společnosti a nás samých. Odhalovat zlé věci, i když to nemusí být zrovna politicky výhodné, i když za to církev nebo spíš její představitelé možná schytají nějakou tu facku. Ukazovat, že i vzdálený svět je stále ještě náš, že se nás týká.

Mnozí kolegové se zapojili do stejného projektu a věřím, že mají trochu jinou zkušenost. Že se jim třeba podařilo narazit na početnější skupinu angažovaných lidí. Nám na podzim zbývá promítnout poslední dva filmy. Už to ale nebude pro pocit, že máme otevřeno, ale proto, že se sami snažíme otevírat svoje srdce pro mnohem širší okruh lidí, za hranice svých rodin a přátel. Když o nich budeme vědět, přestanou nám být lhostejní. Vždyť jak by dopadla společnost, která by se o informace a pravdu vůbec nestarala?!

Jonatan Hudec, farář v Klášteře nad Dědinou

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.