Máme otevřeno: PROČ?

Český bratr 9/2012.

Na jaře 2011 jsme v iniciativě Krize/vize probírali management. V zápise čtu: „ostatní plánovaná témata setkávání Krize/vize nemají smysl, dokud neodpovíme na otázky po podstatě: Kdo je pro nás Kristus a Čím je pro nás víra. Ostatní pak už bude snadné.“

V létě 2012 jsme s kolegy (L. Benešem, P. Haškou, P. Jandejskem, H. Janečkovou, E. Provazníkovou, K. Šimrem) psali pro diakonickou konferenci Hidden Europe příspěvek Diakonie žitá, poskytovaná a vyučovaná. Diakonií žitou myslíme život církve a sborů.
Navazuji na obě zmíněné inspirace. Intenzivní rozhovor na téma otevřenosti církve však pro mě začal dříve – vstupem na Evangelickou teologickou fakultu v roce 2008. Vnímám se stále jako „nově příchozí“, což je sociologická kategorie, která umožňuje vidět a divit se.

Otevřeno: komu co jak
Jsem psycholožka. Moji známí (často faráři) říkali: to je fajn, že na tu školu jdeš, studenti teologie potřebují psychologii jak (cituji) prase drbání. Já jsem (tehdy radostně) odpovídala, že nejdu učit ani dělat psychologii, že mám působit v novém magisterském oboru Diakonika – křesťanská pastorační a krizová práce, který fakulta otevřela, aby čelila úbytku studentů, a že se mám v tomto oboru zabývat krizovou pomocí. Těšila jsem se na spolupráci s teology. Jsem na fakultě ráda. Vážím si atmosféry, která na škole je, oddanosti věci, vstřícnosti a vzdělanosti tamějších učitelů.

Co mi tedy schází/valo? Snažím se to metaforicky opsat, protože dohodnout se o otevřenosti výrazivem běžné řeči se mi nedaří. Já vnímám fakultu jako uzavřenou, kolegové teologové se proti tomu ohrazují, považují se za otevřené. To jsou, ale dovnitř. Skutečností je, že obě větve – teologická a pastorační – se dosud nespojily, takže nás – nově příchozí – přirovnávám k nevědomě odmítanému transplantovanému orgánu, který je pro hostitelské tělo ETF životadárný i ohrožující. Část uzavřenosti se děje jazykovým vytyčováním hranic včetně předem předpokládaného společného základu všech. Ale není to celé.

Společné živé bytí

Porozumění vlastní situaci jsem našla oklikou v popisu situace W. Cannona (1871–1945), profesora fyziologie na Harvardově univerzitě. N. Sheehy o něm píše: „a tak se snažil o svých myšlenkách více diskutovat s psychology na Harvardu, byl ale zklamaný, protože se mu zdálo, že se v podstatě nesetkal s ničím jiným než se zdvořilými projevy zájmu a povzbuzení. Protože potřeboval zevrubnější kritickou analýzu…“ Aha! Už vím, co hledám pod pojmem otevřenost: společný zájem o společnou věc, to, co překonává hranice mezilidské a mezioborové. Možná se i Cannon cítil znehybněn montážní pěnou zdvořilosti; dnes je sice on – fyziolog považován pro psychologii za důležitějšího než mnozí jeho psychologičtí následovníci, to mu však tehdy – před sto lety na Harvardu – bylo platné jak mrtvému zimník.

Díky jemu jsem si uvědomila, že otevřenost je vzájemná výměna a vzájemná zvědavost, tedy i kritika, konflikt, oboustranné učení, spolupráce, společné živé bytí. Pokud jedna strana jen nabízí své poklady druhé straně, která se má učit, jde o návštěvu muzea či skanzenu. (Pro spravedlnost: fakulta se myslím spolu-práci otevírá.

Domnívám se, že církev je na tom podobně. Ano, ve sboru je fajn, lidé se tam vesměs k sobě chovají zdvořile a přátelsky. Jsou k sobě navzájem otevření? Málokdy a málokteří. A co otevřenost vůči nově příchozím? V čem spočívá? A vystačí povrchní vlídnost na spolubytí rozmanitých, nebo jen na návštěvu muzea?

Otevřenost: proč
Otevřenost nebývá cílovou hodnotou (snad s výjimkou první doby porodní). Žádný organismus není otevřen zcela, protože kdyby byl, nebyl by. Vnitřní uzavřenost živých systémů umožňuje jejich existenci při nezbytné výměně s okolím. Uzavřenost i výměnu sbory nepochybně mají, neboť jsou.

O jakou otevřenost tedy jde? Proč je důležitá? Jaký má smysl?

Smysl spočívá v poslání, o němž se na webových stránkách CČE (www.e-cirkev.cz) píše: „Proto nemá církev žádné vyšší poslání než poslání misijní: všemu světu, všem lidem a národům doručit Kristovo evangelium.“ Otevřenost sborů má být zřejmě otevřeností misijní. „Nikoli obavy o budoucnost naší církve, ale nové pochopení evangelia jako jediné cesty pro všechny a poslušnost slovu Kristovu uprostřed soudů je legitimním důvodem k misii.“ (tamtéž)Poslání souvisí s identitou (s odpovědí na otázku, kdo jsem) a identita zase se sebevědomím. Kdyby měl sbor odpovědět na otázku, co si nikdy nenecháme vzít, jak by odpověděl? „Misijní poslání je svěřeno všem Kristovým učedníkem bez rozdílu. …Každý má být připraven dát odpověď na otázku, co je naší nadějí, každý má získávat druhé pro Krista, každý má o něm vydávat svědectví.“ (tamtéž)

Otevřenost: kdo
Žije-li církev smysluplně, má svou identitu a poslání. Identitu tvoří bohoslužby, společenství, svědectví a služba. Posláním je misie. Pokud je sbor zdravý, „z jednoho kusu“, otevírá se misii až poté, co si odpoví na otázky po podstatě: Kdo je pro nás Kristus a Čím je pro nás víra. Ostatní pak už bude snadné.

Bohumila Baštecká, psycholožka a vysokoškolská pedagožka

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.