Poslední slovo: Mávejme a radujme se

(ČB 12/2019) Americký matematik Edward Lorenz, který se vědecky zabýval tím, proč se počasí někdy nechová tak, jak meteorologové předpovídají, si v jedné své slavné přednášce vážně položil otázku, jestli může mávnutí motýlích křídel v Brazílii vyvolat tornádo v Texasu. Mávnutí motýlích křídel – tornádo v Texasu. Nesmysl, řeknete si. Ale v tak složité síti příčin a následků, jako je světové počasí, ale třeba taky lidský život nebo běh světa, opravdu funguje něco, čemu se říká motýlí efekt: Nepatrné příčiny můžou vést k nedozírným následkům. Přesněji řečeno, nedozírné jsou ty následky pro člověka a pro jeho vědu. Jako křesťané bychom měli říct,

Poslechněte si článek:

že nepatrné příčiny vedou k následkům, jejichž konce dohlíží asi jen Bůh, který tento svět stvořil.

V přípravách na Vánoce se chystáme na okamžik, kdy upřeme pohled ke dvěma napohled nijak mimořádným lidem, jimž se v chlévě narodilo miminko. Je to tvoreček tak křehký, že mu oslík a vůl musejí dělat inkubátor. A důsledek této zdánlivě nepatrné události bude mnohem větší než nějaké tornádo v Texasu. Jedna židovská dívka přijala výzvu k nestandardnímu těhotenství, jeden židovský mladý muž ji kvůli tomu nezavrhl, nějaká bezejmenná žena nejspíše přiložila ruku k dílu, aby dítě i jeho matka přežili nesterilní prostředí stáje – a zanedlouho to fouklo „až do dálav země“, jak praví ve své předpovědi prorok Micheáš. Fouklo to až k nám.

O Vánocích slavíme ledacos, něco si připomínáme, v něco doufáme. Čím větší nákupní šílenství doprovází advent, tím usilovněji hledáme jejich dobrý, vnitřní smysl. Možná by jednou z hledaných podob mohly být Vánoce jako svátky malých činů. Nelomit rukama nad tím, že jedna zakoupená nocleženka nepomůže všem bezdomovcům ani jedna pětistovka nezachrání všechny nemocné africké děti. Ale spolehnout se na to, že Hospodin ve své dobrotě někdy působí tak trochu jako nadace Divoké husy: My ze svého nabídneme něco třeba i tak malého, jako je vstřícné mávnutí k druhému člověku, a on k tomu přidá víc, než bychom si byli kdy dokázali představit. V síle Hospodinově děláme to nejdůležitější a největší, čeho jsme – my, vesměs malí lidé – schopni. Tak jako Marie v síle Hospodinově počíná své dítě a raduje se z toho, že s ní „učinil veliké věci ten, který je mocný“, můžeme i my dělat zdánlivé maličkosti v naději, že aspoň některé z nich se mohou Boží mocí proměnit ve velké děje. Takže tedy: Mávejme a radujme se.

Šárka Grauová