Hans van der Horst. Rozhovor o vztahu k Čechům a zážitcích na vlastní kůži

(ČB 12(2019) Kdy jsi byl poprvé v Československu a navázal první kontakty?

V roce 1967 jsem přijel do Čech, abych na evangelické teologické fakultě studoval rok teologii. Bydlel jsem v Husově bohosloveckém Semináři V Jirchářích 13. A na filosofické fakultě jsem se ten rok také učil česky. V první řadě jsem se chtěl setkat s křesťany za železnou oponou.

Poslechněte si článek:

Máš mezi Čechy mnoho přátel? Jak ta přátelství vznikla?

Začal jsem nejdřív chodit do sdružení mládeže ve Strašnicích, bylo to za faráře Balcara, a ten mě seznámil s rodinou Pudlovských. Do dneška jsem s nimi ve styku. Tehdejší studenti Jana Ryšavá (Kašparová), Ondřej Soběslavský a Jiří Lukl (z Církve bratrské) mě pozvali k sobě domů. Vzpomínám, jak jsme s Janou na nádraží v Brně slyšeli lidi si šeptat: Antonín Novotný abdikoval. Letos nás Kašparovi navštívili a pár dnů u nás zůstali.

Hans van der Horst v roce 1998

Co jsi zažil v roce 1968?

Zažil jsem pražské jaro. Pamatuji si na okamžik, když na konci dubna dva studenti z Církve bratrské diskutovali na chodbě v Jirchářích o účasti v průvodu na prvního máje: jeden se chtěl kvůli Dubčekovi pro tentokrát poprvé připojit, pro druhého to bylo příliš. Tehdy se daly koupit na Malé Straně noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung i Le Monde. Krátce potom také Der Spiegel.

Koncem jara, a to si dobře pamatuju, protože to bylo v den mých narozenin 25. června, jsem jel se skupinou dětí z vítkovického sboru na výlet do zoologické zahrady. Cestou jsme viděli ruské tanky. Děti vojákům spontánně mávaly, ale farář Sečkař reagoval: Nemávejte! Už by měli být pryč. Vojenské cvičení Varšavské smlouvy už přece dávno skončilo. Doma se zlobila paní Sečkařová: Víš přece, že paní XY v poslední době chodí do kostela a nevíš, co kde řekne…

A jak jsi prožíval 21. srpen?

To už jsem byl zase doma v Nizozemsku a u nás byl na návštěvě Jiří Lukl. 21. srpna ráno jsem ho budil a řekl mu, že jsou v Praze ruské tanky a že se tam střílí. Byl zdrcen, nevěděl, co se děje a co je s jeho rodiči a snoubenkou. Den na to jsme zpívali v Naardenu asi se čtyřmi stovkami československých turistů u sochy Komenského //Kde domov můj//. Na otázku „Co teď?“ jeden Čech odpověděl //Maul halten und weiter leben// (držet hubu a krok). 23. srpna se vdávala moje sestra. U slavnostní večeře nám Jiří najednou chyběl. Stál venku a plakal. Kontrast jeho smutku oproti veselí v domě byl příliš veliký. A tehdy jsem pochopil: Když oni nebudou smět k nám, musím já pravidelně k nim. Tak to jsem pak dělal více než půl století.

s Pavlem Smetanou a synem Klaasem

Co bylo dál?

V roce 1969 jsem navštívil hrob Jana Palacha na Olšanských hřbitovech. Našel jsem jej tak, že jsem následoval tu spoustu květin, ležící od vstupu hřbitova až k hrobu.

V lednu 1989 jsi byl v Praze zrovna v čase tzv. Palachova týdne. Jaké máš vzpomínky na tohle?

Palachovy dny v lednu, to už byla předzvěst revoluce. Byl jsem u vás v Praze jako tlumočník nizozemské církevní delegace. Když jsme vystoupili z metra na Můstku, viděli jsme stát v tichu tisíce lidí. „Co bychom pro vás měli udělat?“ ptali jsme se na synodní radě. Tajemník Jan Potoček nám v slzách odpověděl: „Modlete se za nás.“

Co sis jako cizinec o stavu naší společnosti tehdy myslel?

Už dříve jsem jako cizinec pochopil, jak těžký je život pro každého, kdo není komunista. Ale na to bych potřeboval více slov, než by mi redakce dovolila.

Doufal jsi v brzký krach komunismu?

Samozřejmě jsem doufal v krach reálného komunismu, ale neočekával jsem to tak brzo, i když jsem věděl, co se stalo v Maďarsku a u západoněmeckého velvyslanectví v Praze.

s Pavlem Kašparem

Jak jsi potom přijal zprávy o událostech v listopadu 1989 v Praze? Zažil jsi tu revoluční náladu?

Do Čech jsem jel v roce 89 s naším synem Klaasem a jeho jedním kamarádem až po Vánocích. V Neratovicích jsme koukali na televizi a viděli, jak parlament zvolil Dubčeka. V Praze jsme byli na schodech k Pražskému hradu, když měl zrovna mluvit Václav Havel. Najednou! V davu jsem poznal Sváťu Karáska s jeho synem Šimonem, který byl myslím v Praze vůbec poprvé, křičel jsem „Sváťo!“ A pak jsem také viděl Vojena Syrovátku. Na Silvestra jsme byli na Václavském náměstí. Jen jsme neměli s sebou šampaňské jako ostatní. Škoda.

Jak vidíš nizozemsko-české vztahy?

Asi deset nizozemsko-českých sborových partnerství fungovalo už v osmdesátých letech (viz. Trhlina v oponě podle Klaase van der Horsta, zpracoval Pavel Šebesta, Benešov, Eman 2002). Po revoluci už jich bylo až k padesáti. V roce 1992 jsem většinu těchto českých sborů navštívil. Pak jsem navštěvoval každoročně přátele, fakultu i synodní radu.

Jak hodnotíš českou současnost?

Pamatuju se, jak po revoluci bylo slyšet heslo „Zpět do Evropy“. Ale dnešní situace (jak se mi zdá) je taková, jakoby se vaše vláda přikláněla k opaku. Czexit? A církev? U nás počet činných členů klesá. U vás taky? Spolu studovat Bibli by nám mohlo dát novou naději. Proto přeložili Miloslav Hájek a Jan Amos Dus Biblickou abecedu K. H. Miskotteho a proto vydává Eman Povídá se… od Nico ter Lindena.

Co přeješ české společnosti a naší církvi do budoucna?

Přeju sobě i vám, aby naše přátelství zůstalo a ještě se prohloubilo.

Hanse van der Horsta, nizozemského faráře a fanouška ČCE      se ptala Daniela Ženatá