Spolek za milion! Rozhovor s Benjaminem Rollem

(ČB 12/2019) Benjamin Roll je místopředseda a mluvčí organizace (zapsaného spolku) Milion chvilek. Důvod k rozhovoru ale nebyl primárně spolek sám, s ohledem na téma čísla šlo více o to, jak je člověku, který má náhle a spíš nečekaně velkou autoritu, svým způsobem úspěch, lidé ho poslouchají a obracejí se k němu s očekáváním, s nadějí. Co to s ním dělá? Sešli jsme se na Evangelické teologické fakultě v kanceláři profesora Jana Štefana. Benjamin Roll tady totiž při studiu působí jako pomocná vědecká síla. Studuje evangelickou teologii a ví, že se chce stát farářem. Zatím je svobodný, je mu 24 let.

Milion chvilek. Měli bychom nejdřív vysvětlit, jak jste vlastně na tenhle trochu zvláštní název přišli.

Poslechněte si článek:

V listopadu roku 2017 Mikuláš Minář, který tehdy taky studoval evangelickou teologii, mě oslovil s naléhavou připomínkou, že k 17. listopadu by se studenti měli ozvat. Bylo to po volbách, které podle nás nedopadly právě dobře. Tak jsme začali sestavovat text, který jsme nazvali Chvilka pro Andreje. Byla to petice, šlo v ní o to, aby Andrej Babiš dodržoval sliby, ke kterým se zavázal ve Smlouvě s občany České republiky. Což byl vlastně reklamní leták, který lidé dostali do schránky a on tam sliboval fakt dobré věci – rozvoj demokracie, nezávislost policie atd. A to slovo „chvilka“ – to měl Babiš v té Smlouvě s občany, je tam formulace – „občané, najděte si pro mě chvilku,“ nějak tak. Tehdy Mikuláše napadlo: „Tak my si tu chvilku uděláme.“ Ale velmi brzy jsme poznali, že diskuse s tímhle člověkem není možná a navíc byl sněmovnou vydán trestnímu stíhání, pak přišla ta zpráva OLAF o Čapím hnízdě, pak zpráva ze Slovenska, že je tam stále oprávněně veden jako agent StB, to už byl premiér. Založili jsme spolek Milion chvilek a zároveň jsme přišli s peticí za Babišovo odstoupení. A proč zrovna „milion“? Chceme tím sdělit – když si milion lidí najde chvilku, bude to znát.

Tohle se stalo kdy?

Spolek byl zapsán 31. ledna 2018. Tu petici jsme pak zveřejnili 25. února jako připomínku sedmdesátého výročí komunistického převratu. Během prvních deseti dnů jsme měli 100 000 podpisů, to jsme vůbec nečekali. Ale důležité je a sděluje se to už v našich stanovách, že nechceme být pouze antibabišovské hnutí, chceme dávat důraz na pozitivní roli občanské společnosti obecně!

porada delegátů mládeže

Ten váš „úspěch“, byť jiný než má třeba Andrej Babiš, byl nečekaně rychlý; ve velmi krátké době jste se najednou stali známými osobnostmi, jste „na výsluní“. S tím jste asi nemohli počítat, ne?

Strašně nás to překvapilo. Tolik podpisů za tak krátkou dobu – ani ve snu! Ale na demonstrace jsme nejdřív nemysleli, chtěli jsme šířit a zprostředkovávat informace, pořádat ty diskuse…

Co vás tedy pohnulo k té změně?

Všimli jsme si, že různých spolků, které organizují demonstrace, je hrozně moc. Pamatuju se, že v jednom březnovém týdnu bylo v Praze na podobné téma asi pět různých demonstrací. A bylo nám jasné, že to nemůže být úspěšné, lidí tam chodilo málo. Ovlivněni jsme taky byli tím, že lidi od nás čím dál víc něco čekali, měli jsme už 200 000 podpisů. Tak jsme se nakonec rozhodli na jaře 2018 konat i demonstrace a zjistili jsme, že vlastně mohou sloužit i jako docela dobré médium a jako důležitá pojistka při upozorňování na politické kauzy. Proto jsme pak demonstrovali v listopadu kolem té záležitosti s Babišovým synem a při hlasování o důvěře vládě a nakonec v dubnu, když se uzavřelo vyšetřování kauzy Čapí hnízdo a Babiš vyměnil ministra spravedlnosti. Když jsme pak viděli, že na naše demonstrace přichází lidí pořád víc, k tomu byl velký úspěch i v regionech, odhodlali jsme se nakonec i k té Letné.

na sjezdu mládeže s farářem pro menšiny Mikulášem Vymětalem

Co jste tomu nečekanému rychlému úspěchu říkali?

Myslím, že v tomhle smyslu je dobré, že jsme vždycky zdůrazňovali náš spolek a jeho požadavky, a ne sebe. Byť je samozřejmě pravda, že Mikulášův obličej vidět je, musí být, to by zkrátka jinak nefungovalo. V květnu a červnu 2019, kdy bylo čím dál více potřeba řešit i organizační věci a zájem médií přibýval, se Mikuláš rozhodl, že nebude už poskytovat tolik rozhovorů, a tak jsem tuto roli převzal já. Novináři se začali obracet na mě, najednou jsem byl taky vidět. Ten zájem je samozřejmě i příjemný, ale tlak je to velký.

Jde vlastně o sílu slova, od toho se odvíjí to další.

Tohle si přirozeně uvědomuji nejvíc přímo při té demonstraci. Lidé opravdu naslouchají, poslouchají každé slovo. Když jim řeknu, ať se ti na pravé straně o metr posunou, 100 000 lidí se posune. To je opravdu silné, když na mé slovo reaguje poslušně takový dav, nemůže mi to být jedno. Co je přitom ale důležité – strašně moc si hlídat formulace a jazyk. Mikuláš studoval bohemistiku a filosofii, já teologii, a tak si uvědomujeme důležitost rétoriky a záleží nám na práci s jazykem. Snažíme se tedy mluvit kultivovaně a slušně. Hlavně ne nic vyhroceného, neřku-li sprostého či nenávistného. Nenechat se unést, hlídat se. O tom hodně debatujeme i mezi sebou.

Jste slušní vy, s tím koresponduje to, že je slušný i ten demonstrující dav. Když si člověk čte letáky, jak tvořivé a jak vtipné jsou; sprostotu člověk nevidí. I do toho se zřejmě promítá ta vaše autorita, ne?

Asi ano. Na tom je úžasné taky to, že i kdyby někdo chtěl lidi k něčemu sprostému strhnout, ten dav má takovou sebe očistnou schopnost, že to nepřijme. To se mi moc líbí. Ale na druhou stranu – ta autorita je sice důležitá, jenomže tím pádem na nás lidé vznášejí nároky, které my nejsme schopni splnit. Mnozí si do nás promítají různé naděje a chtějí, abychom byli nějakými spasiteli. To ale nejsme a není to naším cílem.

Ba co víc, máte vlastně paradoxně i moc. Uvědomujete si to? Uvědomujete si rizika, která s tím můžou souviset? A probíráte to spolu?

Ano, a debatujeme o tom docela dost. Teď bylo ukončeno to Babišovo trestní stíhání a lidi jsou opravdu naštvaní, často hledají radikální řešení, a taky jim vadí, že my hned nereagujeme. Jenže my nemůžeme říct, že budeme demonstrovat proti právnímu rozhodnutí, když jsme celé jaro hájili nezávislost justice. Zároveň ale není možné, abychom prostě nedělali nic! Nějaký postoj zaujmout musíme. Aby si lidi nemysleli, že jsme je opustili, přitom abychom neprobudili nálady, které by byly vyloženě negativní.

Nemáte někdy strach? Mít moc, to může přece člověka i plašit. Nechcete někdy couvnout?

Nevím, jak moc tohle prožívá Mikuláš, takhle jsme o tom nemluvili. On se naopak rozhodl kvůli Chvilkám prozatím ukončit studium, obojí prostě nešlo. Já se pořád snažím udržet si vedle Chvilek i řadu dalších aktivit. Je pravda, že rozhodování je to náročné. Kdybychom neměli už takovou zodpovědnost a věci nebyly tak daleko, bylo by leccos jednodušší.

To že máte autoritu a moc, to je závazek. S tím musí souviset otázka, zda máte představu, co bude dál. Nezmění-li se nic na politické scéně, lidi asi nebudou chodit demonstrovat donekonečna. Uvědomujete si to?

My jsme si ten závazek poprvé víc uvědomili, když začaly přicházet peníze. A ne málo. A taky v souvislosti s tím obrovským počtem podpisů. Uvědomili jsme si, že lidi to berou opravdu vážně a že vycouvat z toho už právě nejde. Navíc se začali hlásit ti, kteří chtěli pomoct, ale skutečně na profesionální rovině. Třeba na Letnou se přihlásil zdravotník, který měl zkušenost z krizových situací na kyjevském Majdanu. Že zorganizuje zdravotnickou pomoc. A takhle s námi spolupracuje čím dál víc opravdu schopných lidí. Většinou čistě dobrovolnicky.

Jak tedy dál?

Doteď to vlastně celé leželo až moc jen na Mikulášovi. To je už neúnosné. Bude muset být víc lidí placených, s jasnými úkoly, pronajme se nová kancelář… To všechno je možné díky těm penězům, které nám lidé posílají. Jsme si jisti, že přinejmenším do parlamentních voleb budeme moct pokračovat, a to hlavní, oč nám půjde, je snažit se o proměnu toho, jak občané vnímají současnou společenskou situaci. Jde nám v první řadě o to, aby pochopili, že mají situaci ve svých rukou. Že oni sami mají zodpovědnost, oni můžou věci měnit. Zatímco premiér mluví přesně opačně – nestarejte se, já všechno zařídím sám, „bude líp“.

Jenomže k takovým cílům samotná demonstrace nestačí, ne?

No jednak je třeba říct, že demonstrace není jen nástroj vzdoru, je to i nástroj informační. Je možné tam říct nějaký názor. A důležité je, že se něco děje i v těch regionech, tam opravdu lidi berou věci do svých rukou. Je to v podobném duchu, jako to děláme my, čtou tam i naše prohlášení, která se tak úžasně šíří. Přitom jednají svébytně. Druhá věc je, že tvoříme např. informační a vzdělávací videa, jezdíme po republice apod.

Jak ale docílit, aby se vnímání lidí opravdu měnilo?

Jistě že to je těžké. Dobře víme, že my sami situaci nezměníme, komunikace je těžká všude, mezi lidmi v práci, i v rodinách; dost lidi má mylný pocit, že my po nich chceme, aby ty druhé přesvědčovali. Ale to nemá smysl. Říkat někomu, kdo má jiný

na Zbytově v roce 2018

názor, že je na špatné straně, to je jak mluvit do dubu. Chce to nějakou změnu v tom, jak druhé vnímat, jak naslouchat, umět respektovat názor, i když s ním nesouhlasím, protože pak můžu toho člověka vtáhnout do dialogu. Když ho jen odmítnu, budeme se míjet. Tohle je jedna z našich priorit, o to se snažíme. Zatím to ale moc nerezonuje. Mnozí lidé tomu nerozumí. Čím dál víc chtějí radikalitu, demonstrace, blokace, stávky.

Taky si vás asi představují v roli politiků, ne?

Přesně tak, to je trvalý tlak. A my pořád vysvětlujeme, že o to nám nejde.

Jak se na autoritu díváte vy sám? Je pro vás důležitá? Vidíte tímhle prizmatem třeba svého faráře?

Rozhodně ano. Já jsem dlouhá léta chodil do Strašnic, kde byl farář Pavel Klinecký, ten měl na mě zásadní vliv. Určitě ho za autoritu považuju, v určitém věku to pro mě bylo důležité, byť pro některé byl autoritativní až moc. I u řady učitelů na fakultě to takhle pozitivně beru. Negativní autoritu jsem možná taky někdy zažil, třeba na gymnáziu, ale ne moc silně, sám nejsem vůbec konfliktní, tak to tolik neznám. Ale uvědomuju si, že v církvi je otázka autority důležitá, od faráře se nedá odpárat.

Vy oba s Mikulášem máte zázemí církve. Vy jste člen ČCE, Mikuláš je z Církve bratrské. Je to spíš náhoda? Nebo to může mít nějaký vliv?

Skoro bych řekl, že to vliv má. Na demonstrace lidé chodí rádi i proto, že zažívají společenství. A to obecně velice chybí. Mám dojem, že u nás je málo menších společenství, komunit, za něž by běžný člověk nesl zodpovědnost. Jak potom může být schopen mít zodpovědnost za větší celek? Já již řadu let jezdím jako vedoucí na tábory, jsem aktivní v pražské mládeži. Už dlouho se tedy učím mít zodpovědnost a pokud možno měnit věci kolem sebe k lepšímu. Tím pádem jsem si začal uvědomovat, že tímhle způsobem můžu ovlivňovat i ten širší celek a vnímat zodpovědnost globálně.

Což je zkušenost, kterou většina mladých lidí nezíská. To je možná opravdu jistá výhoda té naší církve. Vést mládež na táboře je v malém, s nadsázkou, trochu to samé jako to, co děláte teď.

Ano, dnes se mi to hodí. A mám skutečně dojem, jakmile se dostanu mezi nějaké aktivní lidi, že mezi nimi evangelíci jsou. Takže když mi Mikuláš tenkrát poprvé nabídl se spolkem začít, neváhal jsem ani chvilku. Jistě že se i v naší církvi setkám s kdekým, pořád je to vzorek běžné společnosti. Ale připadá mi, že víra opravdu vede k proměně vnímání světa. Proto chci být farář. Jistě že nemám ambici, aby se stala křesťanskou celá republika. Ale bylo by fajn, kdyby alespoň lidi v církvi věděli, co to je křesťanství a co je ta dobrá zpráva, která z něj vyplývá. Na tom mi záleží.

připravila Jana Plíšková
© Benfoto a David Rafael Moulis