ČCE přece může růst!

(ČB 12/2019) Velkou část profesního života pracuji jako konzultant, zaměřený na strategii a fungování institucí. Vyrůstal jsem ve vršovickém sboru a posléze zakotvil v jarovském, ale většina mých osobních vztahů je mimocírkevních a z velké části jde o vztah s mladými lidmi – se zájmem pozoruji, jak se vyvíjí jejich vnímání světa.

Poslechněte si článek:

V posledním roce jsem začal pomáhat na ústředí ČCE s hospodářskými tématy a posléze i s finalizací strategického plánu. Teprve tehdy mě napadlo podívat se na církev stejným pohledem, jakým jsem zvyklý dívat se na jiné instituce a klást podobné otázky: jaký je smysl a cíl existence ČCE? Jak se jí daří její smysl a cíl naplňovat? Jakým problémům čelí? Je vybavena tak, aby se s nimi mohla úspěšně vypořádat?

Mám pocit, že velkou část naší pozornosti pohlcují problémy spojené s přechodem na samofinancování: jak vysoké budou muset být odvody do personálního fondu? Jak pomoci malým sborům, které nebudou schopny je hradit? Přitom vycházíme celkem logicky z předpokladu, že počet našich členů bude i nadále klesat. Řešení pak mají podobu různých motivačních opatření, která mají za cíl dostat ze zbývajících oveček větší saláry, anebo jde o opatření organizační – jak různým způsobem slučovat nebo spojovat sbory.

Proč se stále zmenšujeme

Taková opatření jsou nutná. Míjíme přitom ale hlavní zdroj problému: církev postupně a trvale vymírá, protože podstatná část mladé generace v ní nezůstává a počet konvertitů je nízký. Kdyby počet členů církve rostl, ekonomické přežití by nebylo problematické a nemuseli bychom se stresovat. Dobré hospodaření a vysoký počet členů samozřejmě není hlavní smysl a cíl naší existence. Tím je přece (dovolím si to i jako ne-teolog tvrdit) prožívaní Boží přítomnosti a hlásání evangelia. Klesající počet členů je ale varovné znamení – něco děláme špatně. Už se totiž nemůžeme vymlouvat na omezení dané státní šikanou jako v době komunismu ani na nezájem okolního světa o duchovní hodnoty; ten je naopak viditelný a „hledačů“ (neboli „něcistů“, viz hezký článek J. Pechara v zářijovém čísle ČB) je daleko víc než počet členů ČCE!

Proč se tedy ČCE zmenšuje? Vysvětlení může být celá řada a každý asi budeme vidět příčiny trochu jinde. Já jsem přesvědčen, že dvě jsou hlavní – náš tradiční způsob zbožnosti již nenaplňuje potřeby dnešních lidí a rezignovali jsme na šíření evangelia neboli misii.

Tradiční evangelická zbožnost se hodně zaměřuje na rozum – naše dlouhá a složitá kázání bývají na úrovni kvalitních univerzitních přednášek a v setkáváních během týdne se jedná o detailní výklad a rozličné interpretace biblických textů. Jenomže u lidí mimo církev vidím jiné potřeby: o Bohu méně mluvit, a více prožívat jeho přítomnost v modlitbě a v tichu. Pohroužit se do liturgie a rituálů, které umožní „vypnout“ těkavý rozum a vnímat v plnosti přítomný okamžik. Téhož dosahovat prostřednictvím pohybu, hudby či hraním dramatu (vč. biblických příběhů). Inspirovat se osobními příklady a příběhy. Využívat duchovního vedení zralých osobností. Naopak většinu lidí moc nezajímají složité teologické konstrukce a rozbory, ve kterých máme zálibu my.

Šíření evangelia je velká věc

Misii prakticky neprovozujeme (myslím tím mimo půdu církve) a naprostá většina naší pozornosti je zaměřena dovnitř sborů. Řada způsobů, jak dělat misii nás také po právu odpuzuje – zastavovat cizí lidi na ulici nechceme a dělat letáky a prvoplánový marketing, jako když se prodávají recepty na zdravý život, také ne. Sám nevím, jakým způsobem je vhodné dnes lidi misijně oslovit. Vím ale, že seriózní organizace, které se snaží lidi oslovit s jakýmkoliv výrobkem či službou, vynakládají velké úsilí na to, aby to dělaly dobře. Znamená to nejdřív pochopit, jaký problém či potřebu jejich zákazníci a klienti mají, poté zjistit, jakým způsobem se jejich potřeba dá uspokojit, a nakonec, jak svůj výrobek či službu dané skupině doručit. Toto vše pak trvale zkouší, vyhodnocují výsledky, sbírají zkušenosti a věc zlepšují. Tým lidí (analytiků), který toto dělá, slouží zpravidla jako hlavní mozek a duše organizace. My na tuto velice složitou sadu činností nemáme ani jednoho člověka. Přitom již teď bychom na různých místech naší církve našli inspirativní zkušenosti, které by se daly vzít jako základ!

Diagnóza se tedy rýsuje: Naše církev své poslání – šíření evangelia – plní jen částečně, což vede k řetězci viditelných problémů (úbytek členů a ekonomické těžkosti). Základní příčiny tohoto stavu jsou zřejmé – ustrnutí v historických formách zbožnosti a rezignace na viditelnější působení navenek.

Je naše církev připravena dnešní situaci čelit?

V první řadě je třeba říct, že ČCE je spravována velmi dobře! Má jasně definované rozhodovací mechanismy, které respektují její demokratickou povahu. Existují rozumná pravidla pro nakládání s penězi i nemovitostmi. Máme přiměřené kontrolní mechanismy. A navíc toto vše v praxi docela dobře funguje. Vedení církve je kvalitní a podává mimořádný výkon. Málo neziskových organizací je tak dobře spravovaných! Problém tkví ale v tom, že ČCE je dobře vyladěna na fungování ve stávajícím režimu, tedy na administraci opakujících se činností, a do toho se občas narodí něco velkého – oslava závažného výročí, výstavba evangelických škol apod. Pokud ale má ČCE čelit své dnešní situaci, musí se opravdu podstatně změnit – drobné úpravy nestačí. A s tím zkušenosti nemá. Protože se svět v posledních desetiletích překotně mění, řada velkých institucí již podobnou zkušeností prošla – úspěšně i neúspěšně. Jaké poučení si od nich můžeme vzít? Z celé řady aspektů vybírám dvě:

Vize a cíl

Především potřebujeme jasnou vizi, kam chceme mířit a proč. Takovou vizi musí pochopit a přijmout za vlastní většina církve. Vize je potřebná proto, aby vytvořila vědomí společně sdíleného cíle a aby fungovala jako zdroj energie; cesta k jejímu uskutečnění bude totiž nevyhnutelně dlouhá a trnitá a počáteční elán může brzy skončit. Vizi vždy ztělesňuje vedení dané instituce – inspiruje ostatní a šíří důvěru, že vize je dobrá a proveditelná. Letos schválený strategický plán je velice dobrý první krůček, který naznačuje, jakým směrem se ubírat dál.

A pak se potřebujeme naučit formulovat cíle. Přemýšlet, co se musí stát, abychom jich dosáhli. Cíle mohou mít řadu podob. Jeden z prvních může být třeba právě ta jasná vize, kterou podporuje aspoň 60 % členů. Nebo několik uskutečněných a vyhodnocených pilotních projektů pro misijní činnost. Cíle mohou být i na úrovni sborů, třeba navázat vztah s místními komunitními organizacemi. Nebo mít představu, kam by se měl sbor posunout během funkčního období nově zvoleného faráře. Na konci všeho by pak měla být církev, která vzkvétá – měřeno (mimo jiné) i počtem členů.

Závěrem: Naše energie a tvořivost by se měla soustředit především na obnovu ČCE, a ne na to, jak přežít její zmenšování! Smlouva o majetkovém vyrovnání se státem nám jasně vymezuje čas, který je krátký. Proto bychom se měli všichni rychle a velmi prakticky přičinit, abychom jej využili. Rád si na toto téma promluvím s kterýmkoliv ze čtenářů ČB, a proto připojuji svůj kontakt – petr.stulc@atlas.cz.

Petr Štulc