Poslední slovo: Kšandy a křemen aneb co s ctnostmi

(ČB 1/2020) „Lidstvo není koneckonců nic jiného nežli masový sendvič mezi nebem a zemí,“ praví hloubavá holčička Mafalda z argentinského kresleného seriálu. Tato lidská situace trápila moudré odedávna: Měli bychom spolu umět žít v pokoji a harmonii, a přitom jedni druhé stále znovu uvrháme do bídy a neštěstí. Jak to udělat, aby člověk přestal být pasivní sendvič a přilnul více k nebi nežli k zemi?

Mnoho starověkých myslitelů zastávalo názor, že člověk se může v žádoucích vlastnostech neboli ctnostech vytrénovat. Aneb „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Sedmnáctiletý Václav Havel o tom ve své první dochované eseji napsal: „Od prvního probuzení mladíka z dětského snu až k poslední činnosti odcházejícího starce je život jednou

Poslechněte si článek:

sochařskou budovatelskou prací.“ V mládí bych mu to byla skoro jistě podepsala, otázka, jak být lepší, mi – pokud si vzpomínám – taky ležela na srdci.

Dnes se mi zdá, že ctnosti jsou cosi jako kšandy. Kalhoty člověku v pase obvykle nějak drží. Pak ale nečekaně nastane náročná situace, ruce jsou zaměstnány naléhavějším úkolem – a náhle se odhalí ta část těla, za kterou se člověk obvykle nejvíc stydí. Podobně i vypěstovaná ctnost může ve chvíli mravní nouze, kdy se ke slovu derou vzedmuté emoce a pudy, zachránit situaci: nedáme průchod tomu, co v nás nejvíc přisedá k zemi, naše hanebné ledví zůstane skryto a společenství je uchráněno před naší zlobou či sobectvím. V tomto směru je jistě dobré snažit se pěstovat to lepší, co v sobě máme. Řečeno slovem písně, naším křesťanským úkolem je „rytěřovati“.

Rytěřování má však jistá úskalí: člověk snadno zamění prostředek za cíl. Můžeme se upnout na vylepšování sebe sama a přehlédnout, že ten druhý od nás momentálně chce něco úplně jiného. Nejsem si jistá, že když se všichni budeme horlivě zdokonalovat, stane se svět a církev lepším místem k životu. Pracujeme-li na své křemennosti a cizelujeme-li sochu svého života, snadno ve své honbě za ctnostmi ztvrdneme. Spíš se mi tedy zdá, že ctnost je vedlejší produkt vnímavého srdce. Neboli že, řečeno s Augustinem, ctnost je láska dobře spořádaná. Ostatně, české slovo ctnost pochází z indoevropského kořene, jehož základní význam je „na něco hledět“.

Šárka Grauová