Anna Woltz: Gyps. Když je vám dvanáct a rodiče se rozvedou

(ČB 1/2020) „V tátově bytě nebylo ještě vůbec nic vybaleno, jenom nová televize. To se hodí, protože ten krám dokázal přehlušit i můj mozek, když chtěl přemýšlet.“
„Není třeba se bát líbajících se rodičů. Rodiče začnou být nebezpeční, když se líbat přestanou.“

Dvanáctiletá Felicie, která chce, aby se jí říkalo Fitz, je poprvé v tatínkově bytě. Bude tady se sestrou Beatou bývat vždycky půl týdne. Má tady svou sem-tam tašku. To je taška plná věcí, které člověk každý týden tahá z jednoho bytu do druhého.

Poslechněte si článek:

„Některé věci prostě potřebuješ furt.“ Když budou s Beatou u táty, máma bude sama. Prý bude konečně chvíli sama sebou. Koupila si nové tenisky a začala trénovat maraton.
Rodiče jim to řekli před týdnem. Na druhý svátek vánoční. Jasně, už nějaký čas to bylo vidět, že to spolu moc nejde.

Fitz se dívá z okna, tatínek přijíždí na kole, Beatu se sáňkami veze na nosiči. Mávají do okna. Je náledí. Najednou je kolo, tatínek i Beata na zemi. Fitz běží rychle dolů, je zima, kolem sestry je spousta krve, prsteníček její pravé ruky je kratší, než byl ještě před chvílí. Fitz se snaží zachovat chladnou hlavu. Už dávno má jasno v tom, že chce být doktorka. V nemocnici zjistí, že má ráda jen zranění, která se jí netýkají tak osobně. A úplně nejvíc jí vadí zranění, která krvácejí někde hluboko uvnitř, aniž by o nich někdo věděl.

Kniha má strašný spád, všechno se odehraje během jednoho odpoledne a večera. Několik lidí se shodou okolností setkalo v nemocnici a zachraňují svět. Uříznutý prst je jeden malý kousek bolavého rozbitého celku. Dá se přišít, dětem to prý většinou přiroste. Celou rodinu bychom potřebovali dát na čas do gypsu, přemýšlí Fitz.

Nemocnice je místo koncentrovaného napětí, nervozity, nejistoty. Spěch se potkává s nekonečným čekáním. Jak to dopadne? Velké věci se mohou stát teď, nebo nikdy. Zítra už se třeba nepotkáme.

Nejen Fitz se v nemocnici zamiluje. Příběh možná trochu moc na city. Nevadí mi to. Začetla jsem se a přejela tramvají o dvě stanice. A myslím, že to není jen čtení holčičí.

Myslím na přátele a známé, kterým se rozpadlo manželství. Myslím na děti, kterým se rozvedli rodiče. Myslím na ty, kdo jsou spolu, ale je to těžké, smutné, bolavé. Myslím na to, že vztah není samozřejmost. Myslím na to, co je napsáno někde v Bibli: že podivuhodná a nepochopitelná je cesta muže při dívce. (Př 30,19)

Myslím na ty, kdo založili novou rodinu a šijí patchworkový domov. Myslím na ty, kdo se vztahu bojí. I dvanáctiletou Fitz z knížky znehybňuje syrová statistika třetiny. Každé třetí manželství se rozpadne. Aspoň v Holandsku. Jenže Fitz se od mámy dozví, že ta by stejně neměnila. „Představ si, že by za mnou přišel kouzelník a řekl mi, že si můžu vybrat. Buď by mi mohlo být pětadvacet a byla bych úplně svobodná, ale nikdy bych nepotkala Jirku a neměla Fitz a Beatu. Nebo bych tu seděla v nemocnici. Je mi čtyřicet dva, jsem čerstvě rozvedená, na klíně mám mladší dcerku zraněnou a starší rozčilenou… Víš, co bych si vybrala?“

Lenka Ridzoňová