Alena Mornštajnová: Hana

(ČB 1/2020) Román, jehož děj vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost. Až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film.

První část vypráví tehdy devítiletá hrdinka příběhu Mira v roce 1954, kdy se její život rázem změní. Přes zákaz rodičů se se spolužáky cestou ze školy vozí na krách v řece a spadne do vody, což se prozradí, když přijde domů celá zmáčená. Za trest nedostane po nedělním obědě zákusek a jako jediná v rodině se nenakazí břišním tyfem. Po rodinné tragédii se dívka ocitá u cizích lidí a nakonec u podivínské tety Hany. S energií sobě vlastní a s výbavou přiměřenou svému věku začíná rozplétat rodinnou historii plnou utrpení

Poslechněte si článek:

, o které jí doposud nikdo nic neřekl. Jak se to kloubí s budovatelským nadšením prospěchářů v poválečné české společnosti, skepsí těch, kteří vědí své, a postupným odkrýváním tragického osudu příslušníků její širší rodiny? To se snaží svým dětským rozumem pochopit a komentuje události i vzpomínky barvitě a vtipně. Proč je teta Hana taková divná? Proč s ní nemluví? Proč má pořád v kapse kus chleba? Mira s ní musí žít, mnohému se diví, ale postupně začíná chápat.

V druhé části knihy se retrospektivně dozvídáme o osudech rodičů a prarodičů Miry, o židovské rodině v době první republiky. Starší generace lpí na židovských zvycích, žije zajištěným luxusním životem a preferuje německý jazyk, mladší generace se odklání od víry předků, nechodí už do synagogy, ale vykazuje vlastenecké sklony a příklon k Masarykovi, mluví česky. S příchodem Hitlera a norimberských zákonů se však perzekuci nevyhnou jedni ani druzí. Čeká je život plný utrpení, ať už v transportu, koncentračním táboře, nebo ve skrýši, ze které je možné vylézt až po válce. A následuje rozčarování nad tím, že majetek si mezitím přisvojil někdo jiný a budování socialismu nabírá v padesátých letech drsnější kontury.

V třetí části vypráví příběh ze svého pohledu teta Miry – Hana. Tím se skládají dohromady poslední střípky mozaiky tragického osudu celé rodiny. Hana popisuje šťastné předválečné roky, studia a první známost, péči o mladší sestru Rosu, která nakonec nenastoupila do transportu a skrývala se až do konce války u známých na půdě. Hana prošla Terezínem a Osvětimí, přišla o dítě a všechny své blízké. Vrátila se sice do rodného Valašského Meziříčí, shledala se s Rosou, je ale jako stín, naprosto zničená bytost, která nikoho nezajímá a nikdo ji nechce, která nemá proč žít. „Zapomenout jsem nemohla, vzpomínky mám vytesané v hlavě navždy jako číslo na levém předloktí. Mluvit o nich bych ale nedokázala,“ říká v závěru svého vyprávění. A tak musí Mira, osiřelé dítě Rosy, na všechno přijít sama. A svým nezdolným přístupem k životu nakonec i tetu Hanu přivede zpět. Ke spoustě tíživých vzpomínek jí v hlavě začnou přibývat i takové, kvůli kterým chce ještě žít.

Děj je zasazen do reálií Valašského Meziříčí, rodného města autorky. Pro čtenáře, který toto město zná, je milé rozpoznávat známá místa a domýšlet osudy, které podobné těm z románu Hana, zasáhly i zdejší židovskou komunitu.

Alena Mornštajnová debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. O dva roky později napsala třetí román Hana, který obdržel mimo jiné cenu Česká kniha 2018.

Daniela Ženatá