Buď připraven. Obhajoba ctností

(ČB 1/2020) Milosrdného Samařana vnímá, řekl bych, většina věřících dnes jako ten nejzákladnější vzor správného jednání. V jednom vypjatém momentu se rozhodl správně. Navzdory tomu, že lupiči, kteří přepadli pocestného, mohou být ještě někde poblíž. Sám pocestný může být ve skutečnosti jen návnada, jeden z lupičů. Bude třeba překonat odpor ke krvi zraněného, patřičně ho ošetřit, bude třeba ho nějak dopravit do bezpečí, zajistit mu péči. Spousta dílčích problémů, vzbuzujících pochyby. Ale náš Samařan je všechny jedním mocným rozhodnutím překonal.

Poslechněte si článek:

To by udělal každý

Skuteční zachránci zraněných, přepadených, tonoucích, lidí v ohrožení života, kteří šli zrovna náhodou kolem, mívají ve většině jedno společné: nějaký výcvik. Bývají to profesí hasiči, vojáci, policisté, lékaři, zdravotní sestry, a všichni zrovna mimo službu. Nebo sportovní plavci, horolezci, skauti, sokolové, dobrovolníci Červeného kříže atd. Pokud zasáhne někdo necvičený, je to pozoruhodná výjimka, a právě proto se takový případ objeví v médiích – že by to bylo obvyklé, je iluze.

Nejběžnější věta zachránců bližního pak zní „to by přece udělal každý“. Kroky, potřebné k záchraně potřebného, se výcvikem staly jejich přirozeností. Nemusí nad nimi přemýšlet. Z jejich pohledu to byla skutečně automatická reakce. Jak řekl Kristus: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“ A nebo jako jsou upřímně překvapeni ti na pravici v podobenství O posledním soudu: „Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Vůbec je nenapadlo, že by dělali něco výjimečného. Takhle si v životě prostě navykli jednat.

Co je ctnost

A to je ctnost, o které bude pojednávat letošní ročník Českého bratra: Ctnost je dobrá a potřebná vlastnost, která cvičením a praktikováním přešla člověku natolik do krve, že už o ní nepřemýšlí. Prostě ji používá jako nástroj. Stala se natolik pevnou, že z ní člověk jako ze stavebního kamene staví něco složitějšího.

Vladimír Jegorovič Makovskij: Filantropové

Obvyklý příklad, kterým se osvětluje, co je ctnost, je hra na hudební nástroj: Na začátku si člověk musí vědomě dávat pozor, kam a jak klade prsty na hmatníku kytary, zda jeho ruka jde přes struny dvakrát dolu a jednou nahoru atd. Časem už nad tak základními věcmi nepřemýšlí. Ty schopnosti, kterými si je jist, má k dispozici, když si vybírá žánr, který chce hrát, a když volí způsob, jak skladbu podat. Jeho mysl už dávno není soustředěna na ten jeden prst na struně E. Nástroj už neovládá jeho, on ovládá nástroj.

Rozhodnutí

Ctnosti jsou důležité zejména pro náhlé kritické situace. Je totiž docela vážná otázka, zda se v opravdu kritických situacích vůbec rozhodujeme, nebo zda nereagujeme podvědomě a později si své jednání pouze nezdůvodňujeme. Je otázka, zda ve většině kritických rozhodnutí člověka není rozhodnuto už dopředu: Tím, v čem na sobě dlouhodobě pracoval, dokud se nic nedělo.

Když v určitých situacích chybí člověku potřebné nástroje, nemůže udělat, co je třeba: Když se před vámi zhroutí na zem postarší pán a vy nemáte nejmenší ponětí o první pomoci, těžko vás odsuzovat přímo za to, že jste mu nepomohl – nevíte jak, a za pět vteřin se to prostě nenaučíte. Morálně problematické je spíše to, že jste za celý život nepokládali za nutné se základům první pomoci naučit. Kristus pronesl vícero podobenství, ve kterých je krize pouze testem dosavadních snah. Jako třeba dům postavený na skále nebo družičky, které si vzaly olej navíc.

Moderní světci

Současné vyzdvihování různých světců, jako byli Nicholas Winton, Albert Schweitzer nebo matka Tereza, má jednu podstatnou slabinu: Jako by tito lidé vykonali spravedlivé skutky jen čirou dobrou vůlí. Nějak stranou zájmu zůstává, že Winton byl diplomat, dokonale zběhlý ve vyjednávání a zákulisním jednání – takovým se člověk nestane ze dne na den. Albert Schweitzer vystudoval medicínu, což je docela řehole. A matka Tereza v řeholi doslova byla, prošla něčím dost podobným vojenskému výcviku.

S několika sestrami jsem kdysi navštívil v nemocnici faráře Václava Jelínka, válečného zachránce mnoha Židů, Poláků, Ukrajinců, a dokonce Němců. Několik měsíců před smrtí nás tento devadesátiletý stařec ohromil a vyděsil schopností přitáhnout se se zlomeninou krčku na nemocniční hrazdě až po bradu. Dosud se nedovedu zbavit údivu, jak se na tak starém těle mohly nacházet takové bicepsy. Ve svém životopise konečně celkem bez uzardění popisuje rvačky s německými chlapci za svého pobytu v Čechách (dodejme – z celkem malicherných důvodů). Mít potenciál rváče se rozhodně hodí, pokud máte zachovat klidnou tvář před německým důstojníkem, maje sklep plný Židů. A obráceně – nečekejte moc, že budete schovávat Židy, kdyby to zas nedej Bože bylo potřeba, pokud se tváří v tvář policajtovi trochu klepete už dneska.

Esmarchův šátek pro první pomoc

Zkrátka tyto docela podstatné detaily ze života svatých bývají dnes často opomíjeny. Trochu to připomíná vývoj středověkých legend o mučednících. Ve starších, životě světců časově bližších pramenech ještě vidíme jejich selhání a vývoj, jejich přípravu na martyrium, na tu jednu kritickou situaci, kdy se vydá počet z celého dosavadního života. Kdežto v časově vzdálenějších podáních světci již od svého dětství vždy jednali na jedničku – kdo ví, jak se jim to dařilo. Zřejmě měli nějakou marťanskou genetiku, nad kterou nám může jen padat brada. Ale jejich dokonalosti my smrtelníci nikdy nedosáhneme. Já však proti tomu říkám: Klidně můžeme. Ale musíme se na to, zatím klidně, chystat.

Ctnostný může být každý

Ctnosti jsou tak branou ke svatosti a spravedlivému jednání pro každého. V čemkoliv dovede člověk sám sebe postupným zkoušením a praktikováním překonat, to bude k užitku ve chvíli krize. Ctnosti by samy o sobě měly napovídat, že k jejich získání potřebujete pokoru. Že dokážete snést, když se vám věc zatím nedaří, jak by měla; ba že si to dokážete vůbec přiznat. K jejich získání potřebujete naději. Naději, že Bůh vám nakonec dá dosáhnout toho, o co se dnes a po dalších několik měsíců nemotorně pokoušíte. Že kdo tluče, tomu nakonec bude otevřeno.

Přitom co se může časem hodit, nemá na počátku jednoznačně morální znaménko. Pokud se začnete učit podvojnému účetnictví, pro lidi kolem vás není nic snazšího než říci: No jistě, to je ten studený člověk čísel. Možná dokonce milovník peněz. Ale pak najednou velmi snadno budete ten jediný, kdo tuto práci může ve sboru dělat. Nebo ten jediný, kdo tuto práci bude dělat v sirotčinci i při platu, který sirotčinec může poskytnout.

Hle, zde jsem, pošli mne!

Pokud budeme morální hodnotu ctností, nástrojů, kterými člověk bez chvění vládne, podceňovat, hrozí nám podobné konce, do kterých se dostala současná sekulární etika: Rozdělení světa na utlačovatele a oběť. Nebo na klienta a terapeuta. My samozřejmě nemůžeme nic, protože nic neumíme. Ti, kteří umějí, toho nevyužívají, jak by měli, nebo to přímo zneužívají. Buď jsme ti, kteří se starají o někoho, na koho nejde klást ani nejmenší nároky. Nebo by se měl někdo postarat o nás, aniž by na nás ty nejmenší nároky kladl.

„Někdo by měl se vším něco udělat.“ Stát jako jakýsi zástupce Boha na zemi by měl všechno nakázat, zakázat a zařídit. A my ho k tomu pohneme zaujímáním správných postojů, deklaracemi, přišpendlením patřičných stužek na klopu a kritickými šlehy. Případně přehlížením morálně sporných kroků pro „vyšší dobro“. To je bohužel směr, kterým se naše doba opět posouvá.

Neměli bychom být tak uhranuti mocí velkých společenských rozhodnutí, silou státního aparátu a celku společnosti. V kritických chvílích, a to i tváří v tvář tyranii, obstojí nakonec obvykle člověk, který byl dosud zvyklý jednat určitým způsobem a nebude to teď najednou měnit, jen protože se změnily poměry. Co je bez chvění, je ve skutečnosti obvykle velmi pevné.

Tomáš Pavelka