Kdyby moje matka žila ve stáří sama, neměla by na byt, elektřinu ani telefon

Český bratr 10/2012.

Chudoba je vždycky relativní. Záleží na tom, s kým se kdo z nás srovnává, koho považuje za svého blízkého, komu by se chtěl či měl podobat, co se od něho očekává. Nejvíce náš pocit chudoby vzbuzuje srovnání naší osobní životní úrovně s lidmi svého věku a své sociální vrstvy.

Nedávno jsem uklízela a v jedné skoro zapomenuté části skříně jsem našla velkou krabici s různými kousky látek. U „kapny“, tedy povlaku na deku, bylo rukou mé maminky napsáno: sešít uprostřed, zmenšit na dětskou postýlku. V dalším balíčku byly zbytky od starých džínsů, tedy texasek, jak se tomu kdysi říkalo, pak krabice s odstříhanými knoflíčky, které se také daly nějak použít. V další části přešívané šaty na moji kdysi ještě malou dcerku, jinde kabátek s prodlouženými a nadpletenými rukávy, dřevěný hříbek na „štupování“ ponožek a pytlíček s klubíčky ze zbytků bavlnek, na různé sešívání a látání… A tak bych mohla pokračovat. Je to doklad, jak se v době, kdy jsem měla malé děti, tedy v letech šedesátých a sedmdesátých, muselo šetřit. Přitom jsme nebyli chudí. Všichni jsme byli vysokoškoláci, všichni zaměstnaní na docela přijatelných místech, otec pracující důchodce, lékař, matka na bytovém podniku. Všichni s tehdejším průměrným platem. V bytě, ve kterém jsem se kdysi narodila a dohromady bydlela se svými rodiči, manželem a dvěma malými dětmi. Ve všech pokojích rozkládací gauče, abychom se tam všichni vešli. Činži jsme pochopitelně platili dohromady. Nepřipadala jsem si chudá, protože tak žila většina lidí kolem mne, spíš jsem se měla lépe. Nikdo z nás nejezdil do zahraničí na dovolenou, ale jen na závodní chatu na víkend do Pece, v létě asi dvakrát jsme byli se stanem u Balatonu. Nikdo z mých přátel nejezdil dále. Vlastně ano, jednou jsme jeli do Bulharska a jednou do hor do Rumunska. Nepřipadala jsem si chudá, protože tak jako my, žila většina lidí kolem mne a věděla jsem, že stejně to nemohu nijak změnit. Těch, kteří v té době byli „opravdu bohatí“, těch bylo málo. Lépe řečeno, nebylo jich málo, ale nebyli vidět. Bohatství tehdy bylo jasně vázáno na nějakou formu konformity s tehdejším politickým režimem, s podbízením se, tedy s podřízením sebe sama. Sice se Rudému právu nevěřilo, ale statistiky o tom, jak se máme dobře, byly na každém rohu, v každých novinách, v každých zprávách. Paralelně s tím se objevovaly i zprávy o hladu v Africe, o vzpourách v Bolívii, o převratech v Indonésii, Malajsii, stávkách ve Frankfurtu a demonstracích v Chicagu. Sice ti demonstranti byli dobře – z našeho hlediska – oblečeni, ale asi opravdu nebyli spokojeni, když riskovali svoje propuštění ze zaměstnání proto, aby projevili svůj názor. To jsme tady taky znali, ale nepsalo se o tom.

Ani moje maminka, která až do své smrti se mnou bydlela, si nestěžovala. Její penze stačila přesně za zaplacení činže na byt. Tedy když k tomu přidala ještě 60 korun a dvě koruny pošťačce za donesení penze. Z ruky do ruky. Nikoho z nás by nenapadlo, že kdyby moje matka žila sama, že by neměla nejen na byt, ale ani na elektřinu, topení, telefon. Tak se to nepočítalo. Proč? Protože tak žili všichni. Tedy naprostá většina spoluobčanů. Termín „ohrožení pádem do chudoby“ jsme neznali. Pojem chudoba vymizel z oficiálního slovníku a místo něho se používalo ve statistikách a demografických časopisech „počet obyvatel s omezenou možností spotřeby“. To byl termín pro chudé. Tehdy zde běžel film, myslím, že francouzský, o tom, jak mladí, velmi mladí lidé, kteří jsou nezaměstnaní, jedou na dovolenou jen se stanem do Itálie, protože jsou tak chudí, že si nemohou dovolit jet jinam než k moři a nemohou se ubytovat v hotelu. Jen do hotelů chodí snídat a večeřet. My si na svoje dovolené nosili propan-butanový vařič a dva ešusy a vzpomínám si, že jsem i v Tatrách nebo v NDR u Baltu dělala dětem knedlíky z pytlíku. Brambory nosit do Nízkých Tater bylo nepohodlné a knedlíků z prášku se děti více najedly.

Koncem let sedmdesátých jsem pracovala na geriatrickém oddělení v Thomayerově nemocnici. Staří lidé tam byli hospitalizováni v léčebně dlouhodobě nemocných a dostat se do domova důchodců bylo skoro nemožné. Trvalo to několik let od podání přihlášky, kterou musel potvrdit ošetřující lékař, obvodní lékař, udělat tam sociální šetření a doložit, že dotyčný nemá možnost jiného zaopatření. Staří lidé tam rádi zůstávali a jejich příbuzní to chtěli také. Vnuci, případně děti, mohli používat jejich byt a nemuseli ho vyklidit a „odevzdat“ jako protihodnotu toho, že dostali umístěnku do domova důchodců. Říkávalo se, že Domovy důchodců jsou „pomstou za jesle“, tedy za to, že rodiče dávali svoje děti od malinka do jeslí. Byl to vtip, ale vystihoval realitu začátku let osmdesátých. Když někdo ležel na eldéence, (na pokoji bylo třeba 12 pacientů) tak dostával plnou penzi. Kdyby byl v domově důchodců, musel by svůj důchod odevzdat do domova a on i jeho rodina by přišli o příjem. Dnes je to taky tak, nedělám si iluze o současnosti!

Tehdy jsem také občas přednášela geriatrickým sestrám a z pověření svého pana primáře J. A. Trojana jsem stále jim opakovala, že by měli přimět staré lidi, aby si včas vyměnili svůj byt za menší, pohodlnější, za takový, ve kterém se nemusí nosit uhlí do kamen a hlavně je v nižším patře. V přednáškách jsem uváděla a citovala patřičně sovětské autory, nebo si dokonce jejich jména vymýšlela, aby bylo jasné, že i v SSSR se propaguje příprava na stáří. Doporučovalo se vyměnit byt za menší nejméně deset let před odchodem do penze. Nebo se sestěhovat s dalšími členy rodiny tak, abychom byli ve stáří sociálně zajištěni, tedy stačili i z důchodu, který dělal maximálně 42 % předchozího platu, zaplatit nájem. Důvodem sestěhování bylo i to, že v době socialismu nebyl dostatek školek a jeslí pro děti. Ke konci éry socialismu se to změnilo, protože se již nerodilo tolik dětí. Říkávalo se, že dívka má mít BB. Tedy ne proporce jako Brigitta Bardotová, ale musí mít byt a babičku.

Proč to zde píši? Protože jsem taky stará, mám sice skoro o třetinu vyšší důchod, než je průměr důchodů v této zemi, ale taky jsem přednášela na Filozofické fakultě až do svých 65 let a platila si penzijní připojištění, takže až do konce svého života budu dostávat dva tisíce navíc. Samozřejmě, že i mně se příjem snižuje, protože je zde inflace, ale nežiji si špatně. Měla jsem náhodou možnost koupit si na začátku devadesátých let byt od státu. Dnes by to bylo nejméně desetkrát dražší. Dluh za pořízení bytu se mně podařilo splatit ještě před odchodem do penze.

Patřím k nejstarší věkové skupině v tomto státě, tedy k lidem nad 75 let a je mně protivné, že moji „vrstevníci“ si pořád stěžují. Chtějí tím vzbuzovat soucit, nebo pozornost? Copak oni taky před deseti lety nevěděli, že až jednou ovdoví, nebudou moci zaplatit činži za byt? Hranice chudoby je stanovena dle toho, jaký je průměr příjmu ostatních skupin občanů v tom kterém státě. Kdybychom se srovnávali se světem, tak jsme všichni boháči, neboť dle Světové banky je považován za ohroženého chudobou takový člověk, který musí vystačit s 1,24 dolaru na den. Takových lidí žije na této planetě více jak jeden a půl miliardy! S těmito zeměmi, ani s ostatními postkomunistickými státy, ale naše občany nesrovnávám.

Když uvedu v přednáškách, že u nás je ohroženo chudobou jen 9 % obyvatelstva v Nizozemí 11 %, v Belgii je to 16 %, v Rusku 23 % a celoevropský průměr ohrožení chudobou je 17 % občanů EU, tak mně začnou lidé psát, že to říkám, abych se zalíbila dnešním politikům, nebo že „jsem si určitě nahrabala peníze“. Závist a zloba v nás je velká, většina z nás si ráda stěžuje. Zvláště staří lidé, protože vědí, že rozdíl v příjmech mezi nimi a mladšími generacemi (nezlobte se, ale našimi potomky, dětmi a vnuky) je velký a bude ještě vyšší. To nedohoníme. Já jim to přeji, jsou to přece moji potomci. Mezi zbohatlíky, (ale ti nejsou ani vedeni ve státních statistikách, protože to nejsou zaměstnanci ani živnostníci) u nás patří sotva deset procent občanů. Když se někdo považuje za chudého, je i těmi ostatními považován za chudáka. A já opravdu nechci patřit mezi chudáky staré lidi, protože si uvědomuji, že těmi nejchudšími mezi námi jsou mladí manželé s dvěma či více dětmi, v rodinách, kde pracuje jenom jeden z nich. Ti si ale tolik nestěžují, protože mají ještě život před sebou a vědí, že až vychovají děti, jejich finanční situace se zlepší. Tak kdo je v této zemi opravdu chudý?

Jiřina Šiklová
socioložka, průkopnice oboru sociální práce, zakladatelka Gender studies

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.