Wendy Holdenová: Sto zázraků

(ČB 2/2020) Jsou umělci slova, kteří svoje literní mistrovství dávají do služeb své vlastní fantazie; vytvořili postavy, které byste v občanských seznamech žádné země nenašli, neboť jsou to jejich autorské výtvory a ideály. A jsou zase jiní, kteří si vytkli za cíl nás přesně informovat o jedincích, kteří si nějakým způsobem získali nezadatelné místo v historii; tito dobře vědí, že jim není dovoleno odchylovat se od faktů, nechat se vést například sympatiemi a cokoli vyzvedat či zamlčovat; díky těmto druhým máme zachovánu obrovskou řadu tzv. monografií, které vypovídají o zajímavých lidech.

Poslechněte si článek:

Na jednu takovou knížku, její autorku a hrdinku vás chci dnes odkázat. Wendy Holdenová (nar. 1961) je britská novinářka a spisovatelka, která monografií napsala přes 30 a mnohé se dostaly na přední místa mezinárodních literárních žebříčků. Ve svých dílech si všímá především inspirativních osudů lidí, kteří prošli těžkým životním obdobím, museli osvědčit osobní statečnost a překonat řadu překážek. Jen se doslechla o životním dramatu české hudebnice Zuzany Růžičkové (1927–2017), rozhodla se věnovat jí svoji spisovatelskou pozornost, což zdaleka nebyla jednoduchá záležitost. Neznalá našeho jazyka, musela si získat nejprve ochotné české spolupracovníky, kteří jí dokázali prostředkovat všechny potřebné informace, k nimž by se sama nikdy nedopracovala. Pro své psaní zvolila nezvyklý postup. Čtenář se nesetká s běžným vypravěčským schématem (narození, rodinné prostředí, dospívání, vzdělávání, činorodá část, stáří a smrt). Autorka si sestavila jakousi mapu důležitých stanic života umělkyně (je jich celkem 14) a s jejím místopisem zachází velmi volně; někde předbíhá, jinde se vrací hluboko zpět.

Tím způsobem navozuje překvapivost, již posléze uložila do názvu knihy: Sto zázraků. Z vyprávění tak plasticky vyvstává výjimečná osobnost ženy, která jako Židovka za druhé světové války prošla peklem několika koncentračních táborů a následně zažila nelehká padesátá léta komunistické totality. Navzdory všem těžkostem se jí však spolu s manželem, hudebním skladatelem Viktorem Kalabisem, podařilo svou celoživotní lásku k hudbě spojit s mezinárodní kariérou.

Zuzana Růžičková se rozhodla hrát na cembalo v době, kdy tento hudební nástroj byl téměř zapomenut. Během půlstoletí své umělecké cesty jej prosadila na podia jako koncertantní nástroj – zní jinak než klasický klavír a také technika hry je odlišná. Jakoby právě tímto nástrojem zpřítomnila skladatele 17. a 18. století J. S. Bacha, jehož skladby takřka kompletně nahrála na nejméně 30 dlouhohrajících desek. Její působení na světových podiích jí vyneslo lichotivý přívlastek „první dáma cembala“. Jako pedagožka za sebou nechala úctyhodnou řádu žáků, jimž lásku k Bachovi, ale i k hudbě vůbec předala. Manželský soulad se skladatelem Viktorem Kalabisem (zemřel roku 2006) byl nevšední, vzájemně se inspirující a záviděníhodný.

Ludvík Klobása
Wendy Holdenová: Sto zázraků. Praha, Ikar 2019, 432 s.