Kladení rukou

(ČB 2/2020) V myšlenkách se vracím ke svému farářování v Glasgow v první půli devadesátých let minulého století. Vydávám se do malého krámku s novinami, časopisy a všelijakými drobnostmi za Georgem Frielem, který krámek vlastní a kde i sám prodává. Ve svém království je vždycky k zastižení. Do cesty však se mu staví nemohoucnost; čtyřicátník George totiž sotva chodí. A musel se smířit s tím, že omezování pohyblivosti nohou bude pokračovat. Sleduji, jak s doufáním vyhlíží, zdali mu vývoj zdravotnictví neotevře cestu ku pomoci. Důvěřivě mně o všem pověděl. Přijít za ním pro mě znamená nanovo prožívat tlak důvěry, s jakou George o sobě mluví, včetně naděje, které se nevzdává. Dodal:
„Je mi jasné, že asi brzy nebudu schopen své maličké království sám obstarávat.“ Co k tomu mohu já dodat?

Poslechněte si článek:

Odložil jsem venku kolo a již stojím před pultem v jeho krámku. Naslouchám Georgovi a nanovo žasnu, že se známe. Ale vždyť je to tím, že se občas vzepře celotýdenní vyčerpanosti a nashromážděné únavě a ukáže se na našem nedělním shromáždění.

George náhle nečekaně vysvětluje: „Já se vám, pane faráři, omlouvám. Jsem totiž nevěrný. Začal jsem chodit do sousedního sboru Mount Florida, kde jsou bohoslužby s kladením rukou. Vede je jejich farář Jim Wallace. Ti, kteří to potřebují, předstupují a ostatní shromáždění na ně kladou ruce s modlitbami o pomoc v jejich trápení. V našem sboru taková shromáždění nemáme.“

Byla to pro mne jímavá situace. Potěšeně jsem si říkal, jak je dobře, že si našel místo, kde svá trápení může předložit. Nese ho jistě také účastná komunita těch, kteří k němu přistupují, aby dotykem svých rukou při kazatelových prosbách zvýraznili své prosby k Dárci všeho života.

Jeho omluva má pro mne zvláštní váhu tím, že při jedné z předcházejících návštěv, kdy jsme oba zcela otevřeně mluvili o daru života a Georgově omezenosti, George nečekaně poznamenal: „Já, pane faráři, vím, že zase budu chodit…“ Chvíli jsem tápal, jak odpovědět. Nakonec jsem ze sebe koktavě vypravil: „Já už to teď vím taky.“

Mezi českými evangelíky

V té době jsem ze svého působení v Českobratrské církvi evangelické vůbec nebyl připraven na takové projevy účasti s prosebníky. Nenapadlo mě takto se nad tělesností člověka pozastavit – nad jeho zemitostí, nad jeho potřebami a nedostatky a také nad jeho křehkostí a zranitelností. Po letech života ve Skotsku mně dnes však tady u nás připadá náš vztah k nouzi druhých povznesený. Jako bychom nevzali dostatečně v potaz člověčinu, lidskou masitost, zemitost. Jen uvažme, jak je neobvyklé, aby se v našich sborech při shromáždění jeden člověk druhého dotkl. Nejvýše si podáme ruku a to je všechno. V mysli vidím požehnání při ordinační slavnosti. Svoji účast na požehnání naznačujeme polohou pozvednutých rukou s dlaněmi směrem k hlavě ordinovaného. Ale položit na něho ruku? Slyším reakci: „Vždyť přece vřelost naší účasti jistě nezáleží na dotyku!“ Není za tím přesvědčení, že duch si stejně vane „po svém“ a veškeré hodnoty, láska, pravda, spravedlnost a další s tím související, jsou nesvázány a nevázány na naši tělesnost?

kladení rukou při ordinaci nových farářů v listopadu 2019; © Benfoto

Připomínám si, jak samozřejmá byla v glasgowském sboru potřeba pocítit na sobě ruku blízkých i ve všedních chvílích. Vzpomínám však také, že jsem ve shromážděních ČCE nemíval pocit, že by intenzivnější potřeba fyzického potvrzení lásky druhých někomu chyběla. Ani později, po návratu ze Skotska, jsem s tímto pocitem ve sboru na Spořilově nežil.

Nenásilnost a prostota

Pak však přišel popud, který mě překvapil. Bylo to na několika týdenních kurzech, pořádaných ekumenickou komunitou Iona. Každý den se tam ukončuje krátkými bohoslužbami. A v týdnu je pravidelně jedno shromáždění s kladením rukou. Připravené liturgii nechybí prostota modliteb, nenásilnost pozvání k účasti těch, kteří mají potřebu, aby se za ně druzí aktivně přimlouvali. Ostatní jsou pozváni, aby přistoupili a dotekem vyjádřili svou solidaritu. Prostota, důstojnost a zřetelnost byly přesvědčivé. Navíc jsme viděli blízké přátele, se kterými sdílíme společný pohled na křesťanskou zvěst i na nouzi světa, jak se přidávají. Budilo to v nás nejprve rozpaky, pak údiv a nakonec narůstající pochopení. Odstup i jakási štítivost však trvaly.

Na Spořilově jsme si postupně začali uvědomovat, že někteří z nás prožívají nejrůznější trampoty a je nesnadné, ba nemožné, abychom o nich všichni věděli a na jejich nouzi věcně odpovídali. A tak jsem nakonec se souhlasem staršovstva připravil první bohoslužby s kladením rukou. Ukázalo se, že to nebyl pokus, nelze přece zkoušet, zdali se někdo trápí, či ne. Pravidelné bohoslužby s kladením rukou jsme tedy uvedli v život. K mému překvapení se ukázalo, že v našem společenství byli nejen ti prosebníci, ale také ti, kteří byli ochotni se k nim přiznat a ruce na ně klást.

Na potřebné klade své ruce sám Pán

S odstupem si vybavuji rozmanitost těch z nás, kteří svou nouzi předkládali, i ostatních, kteří rádi přistupovali, aby se k prosebníkům přiznali. Znovu žasnu nad tím, jak na Spořilově a pak i na Jižním městě bez rozpaků přistupovali takoví, o nichž bych předpokládal, že je neobvyklost, ale také ostych i pocit, že překračujeme hranice evangelictví zarazí. A právě tehdy jsem intenzivně prožíval skutečnost, že na potřebné kladl své ruce sám Pán a nevyhlášený Zakladatel církve. Začtěte se do svědectví Nového zákona, jak se on sám druhých svobodně fyzicky dotýkal a přidával svá slova milosti, odpuštění a pokoje. V dnešní době vidím spontánnost papeže Františka v tom, jak se dotýká všech, na které může svýma rukama s láskou dosáhnout. Náš svět je protkán fyzickou existencí, která, tak jako slovo, je a zůstává v ručení Stvořitele.

Tomáš Bísek