K čemu je dobrá vize? A jakou potřebuje ČCE?

(ČB 2/2020) V lednovém vydání Českého bratra jsem představil hlavní témata, která je nutno zvládnout při změně jakékoliv instituce. Jelikož naše církev před potřebou větších změn právě stojí, budeme se jednotlivým tématům věnovat podrobněji. S cílem, abychom společně porozuměli tomu, co každé téma znamená a jak bychom je mohli uchopit v podmínkách ČCE. Dnes začínáme s prvním z nich – s vizí.

Poslechněte si článek:

Vize je slovo, které může uvést věci do pohybu

Používat slovo vize, to je dnes módní: má jí kdejaká instituce – podniky, politické strany, neziskové organizace a občas i státní instituce. Co to ale je? A k čemu slouží?

Mít vizi se hodí především tam, kde je třeba velká proměna. Třeba proto, že se okolní svět změnil nebo proto, že daná instituce nebo společenství přestalo dobře plnit svůj účel. Vize také zpravidla reaguje na nějaký podstatný problém nebo potřebu. Dobrá vize je slovo, které může otevřít oči – formuluje totiž to, co většina lidí tuší, ale dosud to nikdo neuměl dobře vyslovit.

Často je to proto, že vize překračuje hranice toho, na co jsme byli odjakživa zvyklí nebo co jsme považovali za proveditelné. Vize jako jasné slovo, které přináší světlo a směr, se může stát pro určité společenství i zdrojem energie – pružinou, jiskrou, kvasem k tomu, aby vykročilo novým směrem. V praktickém životě se pak může stát měřítkem, kterým lze různé nápady poměřovat: pomohou vizi uskutečnit? Budou mít dostatečný účinek? Anebo je daný nápad docela fajn, má smysl, ale k uskutečnění vize moc nepřispěje?

Pro příklady takové vize nemusíme chodit do podnikové sféry – v církevní historii najdeme dost velkých příkladů vizionářství – Lutherovo „Ne skutky, ale milostí spaseni jsme“ pojmenovalo srozumitelně hlavní problém tehdejší církve a způsobilo církevní revoluci. Nápad apoštola Pavla usnadnit pohanům přijetí evangelia tím, že jim odpustil dodržování veškerých židovských náboženských předpisů, byl červeným hadrem pro většinu prvních křesťanů, kteří přirozeně vnímali křesťanství jako pokračování a naplnění židovství. Bez něj by ale evangelium možná nepřekročilo hranice židovského národa. Mimochodem – Pavlova připravenost obětovat celou židovskou tradici a pravidla dost kontrastuje s naší přebujelou úctou k vypiplaným církevním řádům i k evangelické tradici a historii. „//I have a dream…//“ Martina Luthera Kinga (o tom, že potomci otroků i bílí Američané si budou rovni) přišlo v situaci, kdy pro černé Američany již bylo nesnesitelné být občany druhé kategorie a nastartovalo proces, který celou americkou společnost změnil.

Vize musí ukázat jasný směr změny, ne nutně přesný návod

Uvedené příklady jsou vize s velkým V, které změnily historii. Vize běžných institucí bývají skromnější. Měřítkem jejich kvality je ale vždy jasné vyjádření toho, co změnit a kam směřovat. Vize jako pravdivý výrok, jenž byl relevantní stejně před 1000 lety jako dnes, bývá k ničemu. Tak třeba s výrokem „Chceme se řídit Boží vůlí“ asi většina z nás bude souhlasit. V dnešní situaci ale takový výrok nesměřuje k tomu, co bychom měli dělat jinak, právě proto, že je univerzálně platný.

Další rys, se kterým se při diskusích o vizi často setkáváme, jsou otázky: Jak na to? Jak přesně má vypadat cílový stav? Odpovědi jsou často obecné a neuspokojivé nebo nejsou vůbec. Ono to prostě při velkých změnách nejde rozplánovat přesně až do konce, jako když plánujeme trasu zítřejšího výletu. Neznámých je moc a spousta věcí se bude zjišťovat po cestě. Jako příklad může sloužit vize uhlíkově neutrální Evropy v roce 2050: Zatím není jasné jak jí dosáhnout, dokonce ani ještě neexistují (komerčně dostupné) technologie, které by to umožňovaly! Důvod, proč navzdory tomu velká část Evropanů tuto vizi přijímá, je prostě ten, že chceme čelit klimatické změně. A zkušenost s vývojem čistých technologií v posledních 20 letech dává naději, že technologie potřebné k uhlíkové neutralitě během příštích 30 let najdeme. Které to budou, kdy bude možné je v různých průmyslových sektorech zavést a jak bude celá ekonomika i společnost v roce 2050 fungovat, dnes ale nikdo nemůže seriózně říct.

Vizi dnes nemáme. Ale možná je již na dosah!

Má dnes ČCE nějakou vizi v tom smyslu, jak jsme si jí zde definovali? Nemá. Různí členové ČCE mají různé názory na různé aspekty života naší církve, ale nikdo srozumitelným a jednoduchým způsobem svoji osobní vizi nevyhlásil tak, aby o ní mohla být vedena diskuse a aby mohla být přijata (nebo zamítnuta) většinou členů ČCE. Ani vedení ČCE nevolíme základě předestřených vizí příslušných kandidátů (to je mimochodem jedna z podstatných věcí, kterou by bylo úplně jednoduché změnit. A je to aktuální – nová synodní rada se bude volit již příští rok!).

Ani strategický plán neformuluje vizi pro ČCE tak, jak jí zde rozumíme

Vizi v „učebnicové“ podobě tedy zatím nemáme. Je ale již cítit ve vzduchu! Když ve strategickém plánu dáme stranou témata zaměřená na různé organizační, praktické a finanční záležitosti (které nikdy nemohou samy o sobě dát jisté vizi základ), zůstane nám „zbožnost“ (a její nové formy) a „misijní otevřenost a srozumitelnost“. Tyto myšlenky rezonují u řady lidí z církve, se kterými jsem v posledním roce mluvil. Zkusil jsem je jednoduchým způsobem zformulovat a sdílet s vámi v prosincovém vydání Českého bratra.

Jak by tedy vize ČCE mohla vypadat?

Moje verze by mohla znít třeba takto „Vykročit ven k dnešní společnosti způsobem jí srozumitelným a rozšířit naší spiritualitu způsobem přiměřeným potřebám dnešních lidí“. Zkuste formulovat, jak by podle vás měla vize ČCE vypadat a sdílet tuto představu s ostatními. I „nulová“ vize, která by chtěla zachovat ČCE přesně takovou, jako je dnes anebo pokus vrátit se do starých dobrých časů před sto lety, jsou koneckonců legitimní alternativy k diskusi. Pokusy o srozumitelné vyjádření toho, kam se chceme dostat a diskuse o nich nám mohou pomoci vyjasnit si mezi sebou, kam a proč se chceme posouvat a posléze se na nějaké variantě dohodnout.

Pokud se na výše uvedené (či jiné) vizi shodneme, je třeba se k ní začít přibližovat se vším nasazením. A o tom jsou další díly našeho seriálu. Není horší věc, než vytvořit očekávání a momentum představením nové vize, když se pak nic nestane. Získat důvěru a vzbudit energii a nadšení na druhý pokus se totiž obvykle nepodaří.

Nedá mi to, abych na závěr nepřipomněl známý obraz malíře Paula Gauguina Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? Myslím, že prvním dvěma otázkám se dosti věnujeme a máme na ně odpovědi. Co potřebujeme, je dobrat se odpovědi na otázku třetí.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov; foto Benjamín Skála