Když císařpán ráčil vydat toleranční patent…

Český bratr 10/2012.

Jarovská mládež v Podkrkonoší.

…vytáhli jsme kancionály ze stodol a poschovávané Kraličky z úkrytů, začali jsme nahlas zpívat staré bratrské písně a šli se jako evangelíci přihlásit na úřad do Jilemnice. Byly z toho nepříjemnosti, vrchnost nás všelijak popotahovala, lákala i zastrašovala, ale většinou jsme se nedali. Jak jsme se jednou nadechli svobody, nikdo už s námi nic nepořídil. Taky jsme se přestali jednou za nekonečně dlouhý čas scházet k tajným bohoslužbám v lese a začali hledat vlastního kazatele. Museli jsme postavit faru, aby měl kde bydlet, a na pozemku darovaném naším starším Matějem Zelinkou jsme nakonec za vesnicí postavili také modlitebnu bez klenutých oken, bez věže a s vchodem odvráceným od cesty. Bylo posvícení.

Že jsme nic takového zažít nemohli, protože se to stalo na konci 18. století? Omyl. Jarovská mládež pod vedením farářky Elen Plzákové se poslední srpnový týden na staré křížlické faře počtvrté sešla k natáčení filmu, který se pak bude promítat při sborové adventní slavnosti. Když jsme si letos tři dosud natočené filmy pustili, s mírným překvapením jsme zjistili, že z malých konfirmandů se za ta léta stali čahouni, z holčiček slečny, a vůbec jsme se všichni nějak proměnili (nemám-li říci rovnou zestárli). Letos poprvé jsme měli vlastní kameru a z předchozích let už jsme tak trochu věděli, co s takovou kamerou rozhodně nedělat (letos jsme jako obvykle přidali nové poznatky, takže příští rok už to bude jistě dokonalé).

Nejdříve jsme si museli trochu nastudovat historickou problematiku, k čemuž nám výtečně posloužila žel málo známá knížka Luďka Rejchrta o dějinách křížlického sboru, nazvaná Na horách ležící, a nedávný sborník prací Po vzoru Berojských, který uspořádal Ondřej Macek. Někteří se ze starého kancionálu, který je majetkem sboru, učili číst švabachem. Pak se jedni pustili do scénáře, zatímco druzí z kusů oděvu, které jsme porůznu vymámili, chystali kostýmy. Večer jsme se pak sešli, abychom v naší přece jen již aspoň trochu ekumenické době každý za sebe zkusili přijít na něco, kvůli čemu bychom byli schopni obětovat tolik jako naši předkové kvůli své protestantské víře. Pokusili jsme se jen tak cvičně zjistit (a starší z nás si vzpomenout), jak vypadá tlak moci. Kde bychom podle svého odhadu vytrvali a kde už nejspíš povolili.

Protože jsme měli scénář jen přibližný (nic jiného bychom se v té krátké době stejně nenaučili), museli jsme se do svých postav opravdu vžít a vcítit, abychom dokázali jako naši otcové ve víře (o matkách bohužel nějak není řeč) aspoň přibližně mluvit a jednat. Nebylo to snadné mimo jiné i proto, že až na hlavní postavu Matěje Zelinky jsme jako skupina Monty Python hráli všichni všechno.
Naštěstí pro naše adventní publikum z toho plyne, že z jedné a půl hodiny natočených záběrů je asi tak hodina svědectvím tohoto vžívání a vciťování. Když jsme si ale večer z projektoru pouštěli, co jsme natočili, nasmáli jsme se tolik, až mám podezření, že některé naše nepovedené scény jsou ve skutečnosti mnohem povedenější než ty, které se nejspíš nakonec pokusíme vtělit do seriózní konečné verze. Možná alespoň z některých z nich uděláme bonus.

Během toho týdne jsme zjistili všelicos. Například to, že má-li pašerák klobouk s příliš velkou krempou, není to ve větrných Krkonoších tak úplně výhoda. Že mám-li na tváři namalovaný knír a vous, nemám líbat prelátský prsten příliš zblízka. Že na záběrech točených proti světlu vypadají všichni jako černoši. Že v křížlické troubě není radno péct tři plechy koláčů najednou. Že když se při natáčení pohádáme, můžeme si to pak odpustit. Ale především už víme, co znamenal toleranční patent. Byli jsme totiž při tom.

Šárka Grauová, kuchařka

Příspěvek byl publikován v rubrice Církev žije. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.