Sbory s původní luterskou liturgií. Zpívané části, umístění a původ (4)

Český bratr 10/2012.

Při mapování původu jednotlivých liturgických částí, které se dodnes zpívají v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické, nahlédneme nyní do několika dalších zajímavých případů hudebních proměn způsobených mimořádně dlouhou historií tradování.

Malá doxologie (Gloria Patri)

Jde o responsoriálně prováděnou liturgickou část (tedy hudební útvar, kdy se střídá zpěv faráře s odpovědí sborového shromáždění), jejíž umístění v bohoslužbě je do značné míry sporné a zřejmě nebylo ani pevné, ani skutečně historické. Mezi dnes zpívané části byla znovu zařazena v 70. letech 20. století ve snaze o návrat k bohatší podobě liturgie. Zasloužil se o to prženský farář Tomáš Holeček, který ji začlenil do publikované verze liturgických zpěvů a snažil se ji prosadit také přímo v Pržně, kde se postupně ujala a v době mého výzkumu se zde jako v jediném sboru zpívala mezi pozdravem a kolektou. Z pohledu liturgických dějin se však jeví jako plod několika mylných přesunů. Melodicky je shodná s malou doxologií zpívanou v luterských sborech v Německu, kde je spojena se žalmem a zpívá se po introitu, stejně jako v katolické mši od středověku až do 2. vatikánského koncilu. Již vsetínský zpěvník z roku 1909 však potvrzuje posun, ke kterému došlo zařazením malé doxologie po Kyrie, tedy na místo Gloria (viz obr.). Zdá se zřejmé, že došlo k záměně textu „Sláva na výsostech Bohu…“ za „Sláva Bohu Otci…“ a navíc k vytržení z vazby se žalmovým textem, k němuž tradičně pevně přiléhá. Ve slovenské luterské církvi se dnes malá doxologie užívá s jiným nápěvem při slavnostních příležitostech právě po žalmu, který stojí na místě prvního čtení. Stejná praxe funguje nejméně od poloviny 20. století také ve Vsetíně. Nehledíme-li na spornost liturgického zařazení této části, vyniká její přímý vztah s nápěvem užívaným v luterském Německu, jenž je v rámci ostatních sledovaných zpěvů ojedinělý.

Ustanovení večeře Páně

Kazatelem zpívané ustanovení večeře Páně prošlo podobným vývojem jako v minulém čísle popsaná kolekta: Původní modální melodie byla postupně tonálně ukotvována, což přineslo jisté melodické změny (zdůraznění I., III., V. a VII. stupně tóniny a pohybu mezi nimi) a také zvětšení rozsahu. V Agendě české z roku 1581 nalézáme nápěv, jenž byl pravděpodobně základem další tradice, kterou v 18. století zaznamenal Daniel Krman ve své agendě. Hlavní melodický obrys jednotlivých úseků a zvláště jejich konce se shodují. Opět se zdá, že největší krok k dnešnímu mollovému nápěvu byl učiněn v 19. století, neboť v roce 1933 nacházíme ve slovenských Liturgických nápěvech již vyprofilovanou, dodnes až na drobné varianty užívanou melodii (viz obr.). Velmi podobné charakteristiky nese také v minulosti užívaná melodie modlitby Otče náš (proti dnešní praxi typická sólovým přednášením kněze – další z připomínek katolického mešního obřadu před 2. vatikánským koncilem).

Áronské požehnání

Tato závěrečná, kazatelem zpívaná část na text z knihy Numeri (6,24-26) si zachovala svůj recitační charakter a její odvození od nápěvu zaznamenaného v Agendě české z roku 1581 (viz obr.) je zde na první pohled patrné. Přestože Daniel Krman ve své agendě melodii neuvádí, srovnání se záznamy z 20. století ukazuje, že zde v dějinách docházelo pouze k drobným změnám.

Slavnostní žalm

Sváteční část liturgie zpívaná kazatelem místo prvního čtení nevychází na rozdíl od žalmového versiculu (antifony) z tradiční žalmové recitace. Ve starších pramenech jsem k ní nenalezla hudební paralely, nápěv se však nápadně podobá dnešnímu nápěvu kolekty (rozsahem i melodickými postupy) a zřejmě s ním má společné kořeny. Končí jako tradičně malou doxologií.

Eliška Baťová

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesta k novému zpěvníku. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.