Pohled na budoucnost Staroměstského náměstí v Praze. Širší teologické souvislosti

(ČB 4/2020) Daniel Ženatý promluvil z pozice předsedy Ekumenické rady církví na semináři k budoucnosti Staroměstského náměstí, který pořádal Magistrát hlavního města Prahy 4. března 2020. Ve svém vystoupení zdůraznil, že ve sporu o obnovu mariánského sloupu církve proti sobě nestojí. Zde přinášíme znění jeho příspěvku:

Vážený pane primátore, vážení přátelé, děkuji za pozvání.

Předesílám, že nejsem ani historik ani architekt ani politik, a doufám, že se vám nebudu plést do řemesla. Jsem teolog. Zastupuji Ekumenickou radu církví v České republice. Ta sdružuje 12 členských církví, vzniklých buď přímo z reformace, nebo odštěpením od církve římskokatolické.

Pro pořádek ocituji poslední platné usnesení valného shromáždění ERC z konce roku 2018, které se mariánského sloupu týká:

Vzhledem k blížícímu se výročí poprav 27 představitelů stavovského odboje na Staroměstském náměstí a v návaznosti na bohoslužbu smíření k 600. výročí smrti mistra Jan Husa navrhuje Valné shromáždění ERC, aby na místě bývalého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí vznikl symbolický památník smíření.

Když už mám vzácnou příležitost k vám hovořit, chci povědět následující:

Blízkým partnerem ERC je jak Česká biskupská konference, tak Federace židovských obcí v ČR. Naše vztahy jsou výtečné; zástupci těchto tří grémií se pravidelně scházejí.

Nejzřetelnějším ovocem této vzájemnosti je služba kaplanů – ve věznicích, v armádě, nově byla podepsána smlouva mezi těmito subjekty a ministerstvem zdravotnictví o kaplanské službě v nemocnicích, příští týden se koná závěrečné jednání o zřízení kaplanské služby při Policii ČR. Jsme spolu aktivní i v záležitostech církevního školství, a také sociálních služeb – Charita a Diakonie. Není možné zde v celé šíři a pestrosti doložit vzájemný život v úctě a respektu, který se děje den co den v mnoha obcích a městech ČR.

Pojmenování problému

Tímto úvodem chci vyjádřit, že stavba mariánského sloupu na Staroměstském náměstí není problém české ekumeny. Nevím o žádné církvi v naší republice, v níž by se stavba sloupu dostávala pravidelně do pořadu jednání vrcholných grémií. Drtivá většina církví o sloupu jednala pouze proto, že byla dotázána na své stanovisko.

Ve sporu o obnovu sloupu proti sobě tedy nestojí církve. Ve sporu stojí ti, kdo si obnovu přejí, proti těm, kdo si ji nepřejí. To je celé.

To je podle mne jediné možné označení či pojmenování obou skupin. V každé z nich najdeme zastánce toho či onoho typu křesťanské víry, toho či onoho typu pojetí českých dějin, hlas pro Palackého nebo hlas pro Pekaře, najdeme v těch skupinách politiky pravé či levé, národovce či multikulturní Evropany, a jistě byste identifikovali i další protichůdné postoje.
Prosím, to chci podtrhnout, říkám to v plné úctě a respektu k těm, kdo ty skupiny tvoří, kdo dokážou svůj názor formulovat a za ním stát.

Ale odmítám, že by to byl spor, který zásadně ovlivňuje či ruší to dobré, co v posledních desetiletích přineslo vzájemné soužití křesťanů napříč církvemi.

Smíření, či dohoda?

Další mlžnou clonu tvoří myšlenka, že je to „sloup smíření“.
Ano, jako teolog si smíření nesmírně cením. A apeluji na ty, kdo církve nepotřebují, upozorňuji, že církve jsou jedna z mála institucí – nechci pyšně říkat jediná, ale trochu si to myslím – která soustavně, řádně, pravidelně připomíná nezbytnost lásky, odpuštění a smíření pro lidský život. Už jen pro to jsme cenní.

Takže, smíření stokrát ano. Ale, ve sporu o sloup se podle mě zaměnil pojem smíření s pojmem dohoda. Dohodnout se není úplně totéž jako smířit se. Dohoda tvoří dobré podmínky, ale smíření nějak souvisí s vinou.

A my jako církve totiž docela smířeny jsme. Jistě, důležité je jakési kontinuální smiřování či ujišťování o tom, že zatím je vše v pořádku. Ale je to obdobné jako v manželství. Apel třetí strany na to, abyste se s manželkou či manželem teda ale opravdu smířili, by vás asi mnohé vyděsil. Co? Děje se něco?
Nadto, akcí smíření a deklarací smíření bylo v posledních 30 letech několik. Připomenu výročí mistra Jana Husa a s ním spojenou iniciativu papeže Františka s výsledkem společných bohoslužeb smíření v desítkách či stovkách míst ČR.

Možná se tedy vlastně více než smíření dožadujeme dohody. A to je v pořádku. Mluvme o historii, přeme se, hledejme, nechme si líbit i to, co se nám nelíbí. Proto ČBK a ERC ustavily komisi pro studium událostí 17. století, která pracuje, pořádá kolokvia, publikuje, a tak snad předsudky objasňuje a odstraňuje.

V podobném smyslu chystá ERC i ČBK společné kající shromáždění 8. listopadu 2020. Kající, bez vysvětlování, bez ping-pongu čí to byla vina; půjde o bohoslužby lítosti nad tím, jaké hrůzy obě strany páchaly ve jménu Krista – že to je hrůzné, že nás to mrzí a že jizvy těch bitev neseme dodnes a vlastně moc nevíme, proč a zač.

A dál

Osobně cítím napětí z toho, že jako církve jsme úmornou diskusí o sloupu odváděni k něčemu méně podstatnému. Úkol církve Kristovy, ať se jmenuje pravoslavná, římskokatolická nebo evangelická, je jiný, než se znovu a znovu mořit stanovisky k umístění kusu kamene na náměstí pěkného evropského města.

Jako křesťan věřím, že nás Kristus ukřižovaný a vzkříšený volá, abychom si všímali míst, kde se ztrácí naděje, abychom vnášeli světlo do míst, kde je tma, abychom vraceli dobrý život tam, kde je člověk v nouzi, ponížení, ohrožení.

K podstatnému

Obdobně jsme ostatně sváděni směřovat od podstatného k méně podstatnému, když ztrácíme čas kritikou či zesměšňováním těch, kdo upozorňují na klimatické změny, ale už ani nevíme, jak je to krásné, když jen tak sněží, a děsí nás, jak to bude v létě s vodou. Kritizovat to, jak jsou informace podány, nás od řešení samotného problému odvádí.

A také – máme zprávy o tom, že v Nigérii skutečně hrozí genocida statisíců, jako kdysi ve Rwandě, díváme se na obrazovce na děti v ponožkách, jak v blátě hledají v uprchlickém táboře v Řecku nějaký stan nebo velký karton, kam by se schovaly.

Kolem nás žijí ti, kdo si naivně půjčili či půjčují peníze, což je jednoznačně jejich chyba, ale systém exekucí umožňuje je stále znovu a znovu ždímat a vysávat. Před našima očima se děje parafráze slov biblického proroka Izajáše – „dolomí nalomenou třtinu a knot doutnající uhasí“. A tak dál.

Tedy – je podle mě absurdní, a biblicky pověděno hříšné, aby v čase, který vyžaduje tolik moudrosti, odvahy a vzájemnosti, povzbuzení, lásky a naděje, řešily církve umístění kamene na náměstí.

Chci končit výzvou k hledání společného, i co se týká stavby sloupu. Společnost je rozštěpena, hranice jdou i napříč rodinami, víte o tom své. Není kumšt hranice hloubit, je kumšt žít společně, i s těmi, kdo myslí jinak.

Společný příběh

Jak na to? Inspirací je pro mě kniha profesora Pavla Hoška //Náš společný příběh//. Jednoduché, proto geniální řešení. Přijměme za své, ne s újmou, ale naopak s hrdostí, jak je náš společný český příběh úžasně košatý. Považte, obsahuje jak Jana Husa, tak Jana Nepomuckého, Jednotu bratrskou i jezuity, vedle sebe žijí jak ti, kdo minulost vidí podle Palackého, tak i ti, kdo minulost vidí podle Pekaře. Chápejme to jako něco pozitivního. Máme být na co hrdí a máme také nad čím plakat. Takto široce, pospolu, se naše rozporuplné dějiny mohou stát našim bohatstvím, a ne zraňujícím nástrojem.

Osobní názor na závěr

Stavbu sloupu dnes, v době vnitřního rozdělní společnosti, nepovažuji za vhodnou. Pokud má na náměstí něco stát, ať je to i v duchu posledního vyjádření ERC „dílo moderní, spojující“, sdělující něco v tom smyslu, že to je náš společný příběh, který nás spojuje. Tak nám může historie uvolnit srdce i mysl k hledání toho podstatného v přítomnosti. Třeba hledání, jak uprostřed blahobytu pomoci těm, kdo jsou na dně a hledají, kudy dál.

Daniel Ženatý

(mezititulky redakce)