Diakonie Litoměřice: Jedním dechem

(ČB 4/2020) Kolem druhé odpoledne je v obou sálech diakonické restaurace Klobouk ještě dost plno, naobědvaní hosté už se ale pomalu zvedají k odchodu. Do kroku jim z druhého patra zní tlumené údery do bubnů. Zkouší tu folkrocková kapela Jedním dechem složená z klientů Diakonie Litoměřice.

Na počátku byla touha Michala Prokůpka naučit se na bicí. Dlouholetý klient centra denních služeb v Litoměřicích měl k tomuto nástroji srdečný vztah, neměl však nikoho, kdo by ho do potřebných znalostí zasvětil a cvičil s ním. Až do místní Diakonie nastoupil jako instruktor v sociálně terapeutických dílnách Jiří Podrábský, kterého předcházela pověst úspěšného kapelníka.

Dříve pracoval ve velkém domově pro mentálně handicapované v nedalekých Čížkovicích. Tam z místních klientů sestavil úspěšnou kapelu Bedňáci. Založit hudební uskupení totiž patřilo k ambicím obdobných zařízení v kraji a v Čížkovicích už za sebou měli sedm neúspěšných pokusů. A teprve Bedňáci se uchytili a slavili úspěchy. Vydali dvě nahrávky, bodovali na jihočeském festivalu Stodola Michala Tučného, sjezdili republiku. Neobešlo se to ovšem bez mnohostranného úsilí: vybrat talentované hudebníky, naučit je souhře, organizovat zkoušky i koncerty. „Práce jsem měl nad hlavu,“ vzpomíná Jiří Podrábský.
Proto když čížkovický ústav ukončil svou činnost a klienti se rozešli do menších chráněných bydlení, bylo mu konce kapely sice líto, ale zároveň si oddechl. Nové zaměstnání v Diakonii si našel s tím, že už se bude věnovat jen sociální terapii a muziku dá k ledu. Touha Michala Prokůpka však změnila jeho plány.

Zkouška ohněm

Nejprve spolu začali hrát jen v nenáročném folkovém složení kytara a bonga. Michal Prokůpek ale s pomocí svého učitele začal pronikat do tajů rytmiky a šlo mu to dost dobře. „Zkoušeli jsme v baráku u Jirky,“ vzpomíná na své začátky Michal. Když pak začal do terezínských sociálně terapeutických dílen docházet i klient Ladislav Olah, přibrali ho k sobě. Jde totiž o zkušeného baskytaristu, který působil už v čížkovické kapele Bedňáci, navíc ovládá i klávesy. Michal Prokůpek přesedlal na regulérní bicí. Ač to Jiří Podrábský neplánoval a možná o to tak úplně nestál, pod rukama se mu začala rodit kapela nová.

Jedním dechem k dnešku působí už přes čtyři roky. Kolotoč zkoušek a koncertování se rozběhl naplno a pánové už za sebou mají v rámci jednoho karlovarského hudebního festivalu loni v září i první malé turné. Křest ohněm to byl zvlášť pro služebně nejmladší posilu kapely Honzu Kuchaře, který hraje na bonga a částečně též na klávesy a syntezátor. Před nástupem do kapely neměl žádné hudební zkušenosti, avšak velký zájem způsobil, že ho Jiří Podrábský do kapely pozval. Honza Kuchař je skutečný kuchař. Každý čtvrtek v jednu odpoledne tak shodí kuchařskou zástěru, a z kuchyně diakonické restaurace Klobouk, kde pro hosty vaří, vyrazí o patro výš do miniaturní zkušebny.

Na své nástroje, které se učil ovládat od nuly, dnes hraje suverénně. Z velkých koncertů byl ale zpočátku dost vyplašený. „Nervozita z lidí – to mi takový problém nedělalo, jenomže co když to zkazím kapele?“ Všichni z kapely se ovšem shodují, že Jan Kuchař obstál.

Splněný sen

Přes letošní zimu měla kapela jako vždy klidnější období. Každý čtvrtek se scházela ve zkušebně o rozměrech 3 na 4 metry a pilovala jednotlivé skladby. Díky výdělkům z koncertů i sponzorským darům si muzikanti pořídili novou sadu nástrojů. Staré nástroje si každý odnesl domů, kde všichni cvičí své party jednotlivě. Michal Prokůpek si navíc pořídil elektrickou bicí soupravu. Má to východu, že při cvičení tolik neruší své bližní. „Dám si hudbu do sluchátek a hraju,“ říká.

To baskytarista Ladislav Olah, milovník zesilovacích aparátů, kabelů a mixážních pultů, o kterých dovede s chutí a dlouho vyprávět, si doma užívá zvuku svého nástroje naplno: „Doma mám reproduktory s dobrými membránami. Když je správně rozmístím po místnosti, krásně se to rozléhá. Jako když hrajete na pódiu.“ Ladislavovi sousedi jsou prý tolerantní.

Individuální cvičení šetří síly kapelníka i čas celé kapely. „I tak jednu písničku cvičíme strašně dlouho,“ říká Jiří Podrábský.

Kapela se teď pomalu dostává na úroveň, na jaké byli čížkovičtí Bedňáci. O zakázky nemá nouzi, s nabídkami koncertů přicházejí organizátoři různých hudebních podniků sami. Z jara a v létě má Jedním dechem tak do jednoho koncertu měsíčně, od září je koncertů měsíčně i deset. „Valí se nám toho víc a víc, jsme rádi,“ říká Jiří Podrábský. Třeba teď mají před sebou jeden koncert u Strakonic, kde zahrají na rodinném festivalu loutek a hudby.

„Chci, aby si toho kluci zažili co nejvíc,“ říká Jiří Podrábský. „A je to nádherný,“ dodává k tomu Michal Prokůpek. „Splnil se mi sen,“ přidává se Honza Kuchař. Kromě koncertování kapela směřuje k vlastní nahrávce, odhadem do dvou let. Koncertováním si ale musí nejprve vydělat na studio. Pánové rozhodně neusínají na vavřínech. Vědí, že je ještě čeká pořádná dřina. „Všichni kluci to musí mít perfektně v sobě,“ říká Jiří Podrábský.

Adam Šůra