Otázka na tělo: Stává se vám, že počínání někoho jiného musíte uznat jako spravedlivé, ale přitom s ním nesouhlasíte?

(ČB 4/2020) Především záleží na kritériích, podle nichž počínání druhého považuji za spravedlivé. Ale vidím-li takové jednání jako spravedlivé v očích lidských i před Boží tváří, nemohu s ním nesouhlasit. Proto třeba nikdy nemohu souhlasit s pomstou nebo s trestem smrti. Mohou být pochopitelné z hlediska příčin a souvislostí, ale souhlasit? To ne.
Pavel Klinecký

Spravedlnost nejde oddělit od situace. Když se dva o něco dělí, princip půl na půl nikdy nebude úplně spravedlivý, protože ti dva nikdy nebudou úplně stejní – věkem, pohlavím, kulturně atd. Jako vězeňský kaplan se setkávám s odsouzenými se stejným paragrafem, ale různou délkou trestu. Kontext a motiv trestného činu, hříchu, je u každého jiný a soudci s tím při rozhodování o vině a trestu musí počítat. Spravedlnost zkrátka není jen matematika, počet neznámých je vždycky větší, než kolik jich jsme schopni při jejím uplatňování zjistit. Jde tak o nedosažitelnou metu, ke které je třeba směřovat s úsilím o to větším. Bez institutů, které pracují s milosrdenstvím, se proto společnost nemůže obejít.
Pavel Kočnar

Slovo „spravedlivé“ má pro mě několik rovin. Spravedlivé je to, co jde „s právem“, drží se zákona, předpisu. V tomto smyslu se nám „spravedlivé“ pojí často i s rovností, chceme stejně pro všechny. Dodržovat zákon a předpisy je ale dle mě v lidském styku málo. Třeba jako vyučující očekávám od velmi bystrých studentů nadstandardní výkon, u těch méně nadaných ocením především jejich snahu. Je tento individuální přístup nespravedlivý? V Bibli je pak za spravedlivého označován ten, který nejen dodržuje Boží zákony, ale jehož život svědčí o Bohu samém. Vrcholem spravedlnosti, kterou často těžko chápeme, či dokonce odmítáme, je „nespravedlnost“ Boží: nezničit Ninive, dát stejnou mzdu za různou pracovní dobu, obědvat v domě celníka… Díky Bohu za takovou nespravedlnost, ať je nám příkladem.
Markéta Sedláčková

To se mi, myslím, spíš nestává. Ale můj pětiletý syn začal před nedávnem prohlašovat, že i když je něco spravedlivé, fér to není vůbec. Zpravidla jde o naprosto zásadní situace, zahrnující jeho bratra a třeba to, kdo bude uklízet hračky… Mladší syn se k diskusím přidal, a tak mě oba učí nahlížet spravedlnost z nečekaných a dávno zapomenutých úhlů. No, a pak řešíme, zda odplata, ač se zdá spravedlivá, je správná, zda místo spravedlivého dělení není lepší dělení velkorysé a podobně. Takže… vlastně ano. Děje se mi to, minimálně při výchově, dnes a denně. A stává se mi, že mám radost, když se jeden rozhodne na spravedlnost zapomenout a je na druhého prostě jen úplně obyčejně hodný.
Alena Pudlovská

Ani ne. Častěji se mi stává, že něčí jednání mě štve, protože vím, že je spravedlivé, ale vůbec se mi to nehodí do krámu. Jde ale o pojetí té spravedlnosti. Pokud spravedlnost znamená měřit každému stejný metrem, pak mě štve. Nemůžete měřit každému stejným metrem, když má každý jinak umístěnou startovní čáru. Zdá se mi, že z takovéhoto pojetí spravedlnosti často vychází sociální politika nebo náš přístup k lidem v nouzi. Spravedlivé mi připadá hledat nějakou poloviční cestu mezi schopnostmi a možnostmi jednotlivce a dobrým soužitím společnosti. No a ta Boží spravedlnost na to jde ještě z úplně jiné strany.
Michael Pfann

Pokud uznávám počínání někoho jiného jako spravedlivé, myslím, že se mi nestává, že bych s ním nesouhlasil. Jiná otázka je, jak se s tím vyrovnávám, někdy je to samozřejmě boj. Spravedlnost ovšem není jen otázka principů nebo legality. Patříme do ní s celým svým člověčenstvím – viz příběh o Ježíšovi a cizoložné ženě (Jan 8,1–11) nebo o rozdělování pomoci vdovám v prvotní církvi (Skutky 6,1–6).
Zdeněk Šorm