Na čem soudci nakonec záleží? Rozhovor s právníkem Jakubem Drápalem

(ČB 4/2020) Jakub Drápal se věnuje soudnictví, a tam by o spravedlnost mělo jít v první řadě. Vystudoval pražskou právnickou fakultu, na univerzitě v Cambridge pak získal titul magistra kriminologie. Nyní pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd a na malý úvazek také na Ústavním soudu jako asistent ústavní soudkyně. Na právnické fakultě přitom dokončuje doktorát. Je ženatý, navštěvuje evangelický sbor v Praze-Braníku. Ale nad to: V roce 2014 napsal velmi zajímavou a čtivou knížku s názvem //Poslušen zákonů své země a svého stavu// o obhájci Kamillu Reslerovi, který byl nucen v roce 1946 obhajovat u českého soudu K. H. Franka.

Na spravedlnosti by mělo stát celé soudnictví. Soudce je ale člověk jako každý jiný, nemůže nebýt subjektivní. Jak se tomu při ukládání trestů vyhnout? A pokud to nejde, vadí to vlastně?

Na jedné straně je třeba dát soudci dostatečný prostor, aby trest mohl přizpůsobit tomu konkrétnímu případu, ale na druhou stranu mu dát jasná vodítka, aby dokázal dojít k správnému trestu. Tedy aby nebyly velké rozdíly v tom, jak rozhodne jeden či druhý soudce a aby příliš nezáleželo na tom, co jako spravedlivé konkrétní soudce vnímá. Ale to subjektivní vnímání tam vždycky alespoň částečně zůstane. Snažíme se tak to subjektivní objektivizovat, ale přitom nechat prostor pro individualizaci. To je vlastně neustálý proces, je to takové trvalé vyvažování různých účelů trestu, při kterém ta otázka spravedlnosti právě vyvstává.

A co jsou ty různé účely?

Trest musí být přiměřený závažnosti trestného činu, ale zároveň má pomoci k nápravě a ochránit společnost. Co udělám, soudím-li zloděje, který vyjde z vězení, a hned nějakou drobnost ukradne? Pokud budu chtít chránit společnost, dám mu podruhé relativně dlouhý trest. Jenomže pak můžeme v tomto důsledku vidět, že trest může být výrazně nepřiměřený závažnosti – v jednom z mých výzkumů se objevil pachatel, který dostal za krádež půl kila kuřecích prsou 12 měsíců odnětí svobody.

Jak ale pak všem účelům vyhovět? Nebo jaký účel kdy preferovat?

To je právě ono. Pokud není jasněji dáno, kdy a jaký účel má přednost, soudce si to musí určit sám. Na detailní promyšlení všech institutů ale nemá dostatek času – musí primárně soudit, a navíc se v tom skrývá to nebezpečí, že v jiném případě si vybere jinak. Soudce má naplnit zároveň dvě maximy – „zacházet s podobným případem podobně“, ale přitom „s odlišným odlišně“. Pokud mu ale jasněji neřekneme, na základě čeho rozhodujeme o podobnosti a odlišnosti, může to dělat jen těžko.

Je tedy vůbec na místě otázka, zda jsou ukládané tresty spravedlivé?

Na to je těžké odpovědět, protože o ukládání trestů stále víme velmi málo; můžeme ale identifikovat některé problémy. Jedním z nich je třeba kumulace trestů. Zloděj dostane nejdříve za trest obecně prospěšné práce. Podruhé dostane podmínku, potřetí podmínku s dohledem, pak už nepodmíněný trest. Než poslední rozsudek nabude právní moci, tak třeba přibude ještě jeden. Jenomže všechny tyhle tresty se sečtou! Výsledek pak je, že za drobné krádeže vykonává velmi dlouhý trest. Problematické je, pokud i takovému pachateli chceme trest uložit rychle. Rozhodnutí soudu by jistě rychlé být mělo, jenomže zároveň se potřebujeme věnovat odsouzenému, probírat s ním, v čem spočívají jeho problémy, co se s nimi dá dělat, a to se ovšem s tou rychlostí příliš neslučuje. Ve sdělovacích prostředcích pořád slyšíme, že jsou soudy pomalé, což tak není. Já bych byl právě radši, kdyby byly někdy ještě pomalejší – ve prospěch lepší kvality rozhodování. Obecně je pak problematické zjistit, zda tresty byly uloženy spravedlivě – často jsou totiž nedostatečně odůvodňovány, takže obviněný nemůže ani dojít k názoru, že mu byl trest uložen na základě jasnějších principů.

Ale co s tím? Obviněný se tedy odvolá, ne?

Jediné, co může, je v rámci odvolání vznést námitku, že trest se mu zdá příliš přísný. Nemůže ale polemizovat třeba s tím, že soud dal moc velkou váhu jeho trestní minulosti nebo příliš velkou váhu způsobené škodě nebo malou váhu jeho pohnutce a tak dále; nejsou totiž jasné důvody, proč soudce uložil konkrétní trest. Co tady chybí, je principiální diskuse, v níž soudce by například řekl: Přihlédl jsem k těm a k těm faktorům, to a to jsem vzal v úvahu. A obviněný by mohl a měl namítat: Tohle jste ale špatně skutkově zjistil, tohle jste v úvahu nevzal… To se dnes bohužel nemůže stát.

A co ta trestní minulost? Jak velkou roli může hrát?

Roli by určitě mít měla, ale jakou, to není snadné určit. Jakou roli má hrát, pokud byl někdo odsouzen před dvěma lety? Ale co když před pěti, deseti nebo dvaceti? Máme mít hranici, kdy už se to nebude brát příliš v úvahu? V Nizozemí zásadně příliš nezohledňují trestní minulost, pokud pachatel žil řádně pět let. Ale u nás to není jasné.

A to je chyba?

Ano, byť je na místě soudcům nabízet vodítka a nedávat jim striktní pravidla. Může přece nastat situace, kdy i ten hodně starý trest je potřeba brát v potaz. Lze třeba na základě odborné literatury stanovit, že běžně by trestní minulost neměla vést k více než dvojnásobnému trestu, než by byl ten, kdyby odsouzený neměl žádnou trestní minulost. Protože kdyby to bylo víc, tak tím říkáme, že trestní minulost může hrát větší roli než závažnost trestného činu. U nás ovšem tohle vůbec není definováno. A některé případy naznačují, že trestní minulost hraje výrazně větší roli, než by jí slušelo.

Co si vůbec myslíte o smyslu trestu?

Mně se moc líbí rozlišení jedné britské kriminoložky, u které jsem studoval – ta rozlišuje účel „uložení trestu“ a účel „výkonu trestu“. Při uložení trestu se přihlíží v mnohém k závažnosti spáchaného trestného činu; jedná se o přiměřenou reakci na spáchané zlo. Jakmile ale jednou pachatel začne vykonávat trest, mým jediným cílem musí být ho napravit a pomoci mu opustit kriminální kariéru. Líbí se mi na tom taky to, že to je jednoduše slučitelné s křesťanstvím: Biblická spravedlnost se také odvíjí od podstaty hříchu a mnohdy odráží jeho závažnost. Zároveň ale nad člověkem nikdy není zlomena hůl a Bůh usiluje o proměnu člověka (což mu ale nebrání v jeho spravedlivém potrestání). Takové přirovnání má své mouchy, paralely mezi světským právem a Božím královstvím nejsou nikdy dokonalé.

Co tedy je ten primární účel trestu?

Vezměme si vraždu, jeden z nejzávažnějších trestných činů. Například recidiva u vrahů je vcelku nízká: Pokud bychom ukládali tresty na základě očekávání nápravy či vedení řádného života, za vraždu bychom ukládali relativně nízký trest. Vyšší trest tedy ukládáme ne proto, abychom obviněného napravili, ale jako reakci na to, že pachatel někoho připravil o život. Reakce přiměřená závažnosti je tedy účelem „uložení“ trestu. Ale jakmile už je dotyčný ve vězení, je to jinak – jediný účel je odsouzeného převychovat (či mu v tom pomoct) a usilovat o to, aby poté, co se vrátí na svobodu, už dál trestnou činnost nepáchal, ale integroval se do společnosti.

Asi se dá tedy říct, že toho, co by se mělo řešit a měnit, je dost?

Ano. Ale otázky týkající se toho, jak správně ukládat tresty, vyvstávají po celém světě; a ne poslední desetiletí, ale už po staletí. A byť se můžeme snažit napravit nedostatky trestního i společenského systému, nejsou ty systémové problémy jediný (a ani hlavní) spouštěč trestné činnosti. Mnoho lidí žije v naprosto nevyhovujících podmínkách, a přitom žádnou trestnou činnost nepáchá. Takže nebavme se jenom o změnách systému, bavme se o člověku! Systém můžeme měnit, vymýšlet, co dělat lépe, ale člověk? Ten může reagovat úplně jinak, než bychom předpokládali. Lidská hříšnost, to je veličina, s kterou se musí počítat. Každý má možnost volby, a když se rozhodne hřešit…

Jak se ale dá počítat s člověčí nevyzpytatelností?

Když někdo působí zlo, reakce na to znamená omezit ho v jeho životě. Jistě že jde o nápravu. Ale musí se významně zvažovat právě přiměřenost trestu k spáchanému trestném činu. U toho, kdo spáchá první trestný čin, nám jde víc o nápravu než u chronického zloděje. Celou dobu se nicméně bavíme o substantivní spravedlnosti – aby bylo učiněno dobré rozhodnutí. Existuje ale i procedurální spravedlnost: Když soudce bude s obviněným zacházet slušně, s respektem, když mu umožní, aby mohl podat taky svou verzi a bude jí opravdu naslouchat, když mu vysvětlí, co se aktuálně v řízení děje, když bude zřejmé, že soudci opravdu půjde o to, aby se dosáhlo spravedlivého výsledku, obviněný je často ochoten přijmout i takový rozsudek, který pro něho není příznivý. Zatímco když vidí, že soudce ho sice formálně vyslechne, ale moc ho to nezajímá, když mu soudce neobjasní pořádně, proč se takto rozhodl, stěží bude rozhodnutí považovat za spravedlivé. To nám říkají jak výzkumy, tak soudci, kterým obvinění třeba řeknou: „Vy jste první, kdo se mnou takhle jedná, vysvětlil jste mi to, já to přijímám.“ A práva na odvolání se vzdají. Důležité je tedy obojí – rozhodnout správně jak procesně, tak substantivně.

Ale viděno laicky – přece by nemuselo být tak složité definovat – když ukradnu jedno auto, dostanu čtyři roky natvrdo, když ukradnu dvě auta, bude to osm let.

Ano, jenže to by úplně popřelo princip individualizace. Jak bych pak rozlišil, zda jde o mladého kluka, který auto ukradne poprvé, možná z hecu, nebo je to někdo „zkušený“, kdo to už udělá poněkolikáté? A jaké auto to je? Dvacet let staré? Nebo nové? Nebo je dokonce uzpůsobeno pro vozíčkáře? A co když těch aut ukradne 20, má jít sedět na 80 let? Těch okolností je nakonec tolik! Jiné přece je, když někdo zavraždí toho, kdo ho 20 let týral, než když někdo zavraždí druhého, protože se k němu vloupal a našel ho zrovna doma.

Jak to tedy řešit?

Je vhodné mít určitá vodítka pro posuzování podobných případů podobně, ale vždy nakonec potřebujeme nechat prostor soudci, a to minimálně pro případy, které nemůžeme vědět dopředu či pro které vodítka mít nelze. Potřebujeme se tedy snažit, aby různí soudci dávali stejným okolnostem alespoň podobnou váhu, nikoli výrazně odlišnou. A váhu promyšlenou a principiální. Což se dnes bohužel často neděje, přičemž mnohdy ani nevíme, jak soudce k tomu závěru došel, protože své rozhodnutí dostatečně neodůvodní. A my potom nejsme schopni ověřit, posoudit, zda to bylo takhle správně.

Kdybychom se ještě nakonec vrátili k té naší základní otázce, zda spravedlnosti je učiněno zadost, a tedy k otázce stavu našich soudů, soudců, jste spíše spokojen?

Spíše ano. Určitě to není nějaký průšvih. Je dost soudců nadšených, kteří chtějí pracovat dobře. A přirozeně jsou i ti, které už to nějak semlelo, ale to je přece normální.

Práce vás baví, že?

Rád bych pokračoval v oblasti vědy. Chci bádat na poli vězeňství, na poli ukládání a výkonu trestů. Ano, opravdu mě to baví.

připravila Jana Plíšková