Biblická úvaha: Hlad po spravedlnosti

(ČB 4/2020) Téměř stejně silně jako jíst a pít potřebuje člověk vnímat, že má jeho konání nějaký dopad na prostředí kolem něho. Už u nemluvněte sledujeme snahu rozhoupat zvoneček nad postýlkou – způsobit odezvu ve svém dosahu. Teorie „depresivního realismu“ týmu Alloyová-Abramsonová stojí na následujícím experimentu: Zkoumaný může rozsvítit tlačítkem žárovku, ta se ale někdy rozsvěcí také náhodně. Zdraví lidé svou kontrolu nad žárovkou velmi přeceňují, lidé depresivní velmi přesně odhadují omezenou míru svého vlivu. Teorie vesměs nebyla přijata (depresivní míru své kontroly jindy zase podhodnocovali). Přesto nám ukazuje, že člověk po odezvě prostředí, „po spravedlnosti“ skutečně „hladoví a žízní“, jak říká Kristus v blahoslavenstvích. Člověk trpí, když spravedlnost schází.

Potřeba mít nějaký dopad na svět kolem sebe má však ještě hlubší základ: Bohu není jedno, ať jde o jakéhokoliv člověka či jiného tvora, zda vůbec žije, nebo nežije. Ač člověk maso jíst smí, musí dát najevo, že s životem zvířete odešlo ze světa něco podstatného, jeden život. Proto naše verše předchází věta „Jen maso oživené krví nesmíte jíst“. Toto přikázání by mohlo být alternativním kandidátem na největší biblické přikázání vůbec. Jako úplný základ je ještě apoštolové předávají i křesťanům z pohanů (Sk 15,20), kteří se jej běžně drželi až do 4. stol. Bůh sleduje každý jednotlivý život, protože každého jednotlivého tvora do světa zasadil.

Každý život Bůh vidí jednotlivě. Tím, že člověk vidí věc podobně, že ručí za jeden konkrétní život, se stává Bohu podobným, stává se obrazem Božím. Člověku není svěřena péče o život na planetě, ale o život někoho, koho má v dosahu – bližního. Na tomto základním zákonu je vystavěn spravedlivější svět, který nahradil předpotopní anarchii, k jednotlivému životu lhostejnou. Kdo by se od této chvíle rozhodl ze světa nějaký život vymazat, protože zrovna jemu se nezdá smysluplný, musí počítat s tím, že se pak bude muset stále dívat přes rameno. Protože je zřejmě někdo, kdo přijde ten život pomstít. Pozdější přenesení této povinnosti na soudy činí zodpovědným za život jediného celé společenství.

kresba Petry Fischerové

Přesto povinnost, kterou bychom v základní podobě nazvali krevní mstou, zůstává základem biblické spravedlnosti. Každý člověk má nárok vědět: Kdybych zemřel, sešel ze světa, tomu a tomu konkrétnímu člověku to nebude jedno, nýbrž bude zavázán jednat. Ba moje krev ho zavazuje už teď, takže mě třeba nenechá zemřít hlady. Obraz Boží ve mně ho zavazuje už teď, takže mě nedá na pospas ponížení (jako „Josef byl spravedlivý a nechtěl Marii vystavit hanbě“ Mt 1,19). Biblická spravedlnost prostě není ono bohužel časté „dobře myslel, ale špatně udělal“. Znamená ručit za to, že něco dopadne dobře. Především za to, že to dobře dopadne s někým konkrétním. Být strážcem svého bratra.

Tomáš Pavelka, farář v Lounech