Poslední slovo: Zkoušky statečnosti v běhu času

(ČB 5/2020) Čas od času přicházejí doby, které tříbí a odhalují naše charaktery. K slovu přichází lidská statečnost a odolnost.

O takové době mi vyprávěli babička s dědečkem. Jak za války lidé ukazovali svou statečnost, když tajně ukrývali pronásledované. Jiní prokazovali odolnost vůči kolaboraci. Tatínek s maminou mi zase vyprávěli o přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kolik odolnosti bylo potřeba, aby se nepodlehlo tlaku režimu, kolik statečnosti, aby člověk vydržel stát na správné straně. Sám mohu svým dětem vyprávět o roku 1989, o statečnosti vyjít na náměstí a vytáhnout z kapes klíče, o odolnosti nepodlehnout pozlátku raných devadesátých. A moje děti budou moci jednou vyprávět o době koronavirové, o statečnosti nasadit si roušku, o odolnosti vůči nouzovým opatřením. Čas od času přicházejí doby, které po člověku žádají, aby svou statečnost ukázal, zaujal pevný postoj, pečlivě posuzoval, co stojí za to… Každá generace je nejednou vystavena zkoušce, v níž se ukáže, jak moc statečnosti v sobě člověk má.

Ne nadarmo patří statečnost mezi ctnosti. Právě v krizových a vyhrocených dobách si člověk může uvědomit, jak tenká linie dělí statečnost od zbabělosti, odolnost od pomíjivosti. Jakou roli v rozhodování – kam se vlastně postavím – hraje strach. Strach o sebe, o druhé.

A do toho všeho promlouvá zodpovědnost. Vůči autoritám. Vůči společnosti. Z dějin nejednou známe hrdiny na barikádách, „statečně“ bránící svou pravdu, kterou vydávají za pravdu pro všechny. Jak ctné je najít ve správné době skutečnou statečnost.

Statečnost není zástupná. Čas od času přicházejí doby, ve kterých se statečnost jako ctnost ukáže. Jak se to přesně pozná? Popravdě nevím. V minulých měsících jsme měli příležitost svou statečnost a odolnost poznat znovu zblízka a hlouběji. Něco mi říká, že statečnost se ukazuje tím, že přetrvá. Že není pomíjivé to, co z ní vychází a co nese. A když přijde krize a nouze, lze se o skutečnou statečnost opřít.

Štěpán Brodský