Církevní finance přehledně

(ČB 5/2020) Spolu s postupným vyhodnocováním sborových účetnictví je zpravidla v průběhu dubna možné postupně tvořit také celocírkevní finanční bilanci. Ta ukazuje, v jaké situaci se naše církev nachází, zda si dokážeme své faráře platit a zároveň financovat chod jednotlivých sborů i ústředí. Rozsáhlá vládní opatření ovšem v polovině března uzavřela kostely a v mnoha sborech ČCE tak znemožnila konat v řádných termínech letošní sborová shromáždění, spojená se schvalováním účetních závěrek. Příprava celocírkevní finanční bilance za rok 2019 se tím zbrzdila. V novém, přehlednějším formátu jsme tedy prozatím zpracovali alespoň data za rok 2018. A je to poměrně zajímavé čtení.

V následujících letech se totiž začne znatelně projevovat přechod na plné samofinancování. Jde o klíčové období, v němž svobodu a s tím spojenou odpovědnost bereme do svých rukou. Zvykli jsme si, že stěžejní výdaje církve hradil stát a my jen „přispívali na sborové potřeby“. Nyní se nacházíme na cestě k zásadně důstojnějšímu stavu věcí, znamenajícímu, že církev bude hradit většinu svých výdajů z prostředků, pocházejících od vlastních členů a příznivců a z vlastního hospodaření, zatímco stát nebo jiné subjekty budou přispívat už jen na nějaké konkrétní účely. Zákon o majetkovém vyrovnání z roku 2012 dal tomuto přechodu pevný rámec a nový impulz.

Nadějné třetiny

V přechodu na samofinancování jsme ušli značný kus cesty. V roce 2018 představovaly peníze ze státního rozpočtu už jen asi třetinu všech příjmů církve (tj. cca 150 mil. z 450 mil. Kč). Druhá třetina příjmů plynula z vlastního hospodaření, grantů, soukromých zdrojů (například od firem, nadací nebo zahraničních církví). A poslední třetinu pak přinesly příspěvky a dary členů církve. To znamená především salár, sbírky a dary. Právě tyto dvě složky financování (vlastní hospodaření a příspěvky členů) musíme vědomě posilovat tak, aby mohly postupně nahradit klesající státní příspěvek na činnost, jehož vyplácení definitivně skončí už v roce 2029.

V oblasti hospodaření i saláru máme stále velké rezervy. Průměrný příspěvek člena sboru na hospodaření církve totiž v roce 2018 činil jen asi 0,75 % průměrného čistého příjmu oproti doporučeným pěti procentům.

Kampaň „5 % a hlavu vzhůru“, vyhlášená v závěru roku 2019 synodní radou, poukazuje právě na tento stav věcí. Posun k naplňování pětiprocentní hodnoty může (spolu s dalšími opatřeními) bez problémů zajistit dlouhodobou udržitelnost hospodaření většiny sborů. Celé to tedy záleží jenom na nás.

Rostoucí náklady

Na druhé straně stojí náklady. Ty se za rok 2018 vyšplhaly také na 450 milionů korun.

Největší část (asi jednu třetinu) představují mzdové náklady na platy kazatelů a zaměstnanců církve. Zejména v případě farářů se jedná o pracovníky, bez kterých by církev nemohla své poslání naplňovat. Jisté je také to, že personální výdaje na zaměstnance dále porostou – tak, aby se mzdy v církvi staly konečně srovnatelnými se mzdami v obdobných oborech.

Aktuálně přispívají sbory na mzdu svého kazatele odvodem do personálního fondu, ovšem v takové výši, která pokrývá jen asi třetinu ročních nákladů na jedno kazatelské místo. Abychom zajistili udržitelnost duchovních, bude se muset tento podíl v následujících letech zvýšit nejméně na tři čtvrtiny.

Druhou třetinu výdajů tvoří běžné provozní výdaje sborů i ústředí. Právě zde je možno hledat způsoby, jak některé věci dělat efektivněji a levněji a jak získávat více peněz z vlastní činnosti nebo z nových zdrojů.

Poslední třetinu nákladů představuje tvorba rezerv. Tyto peníze dnes neutrácíme, ale ukládáme je v naději, že výnosy z nich pomohou v budoucnu pokrývat aspoň část nákladů na mzdy kazatelů, tedy i po roce 2029, až státní podpora definitivně skončí. Jak moc se tato naděje naplní, závisí na celé řadě faktorů, které není v dlouhodobějším měřítku snadné předvídat. A bude velmi záležet na tom, jakou strategii zvolí synody v následujících letech.

Podrobnější analýzu, včetně grafů a konkrétních čísel, najdete na webu ustredicce.cz v sekci „ústřední církevní kancelář“ pod záložkou „dokumenty – ekonomika a účetnictví“.

Jiří Hofman