Otázka na tělo: Kdy jste naposled projevili odvahu?

(ČB 5/2020) Odvahu kupodivu nemám spojenou s nějakým hrdinským činem, ale spíš s vyslovením nepříjemné věci někomu do očí. Je těžké přitom neurazit. Každodenně prosím o odvahu položit pacientovi otázku, která mu nemusí být příjemná. V této COVID době často přemýšlím, zda mám mít odvahu navštěvovat válečné veterány. Je to odvaha, nebo opovážlivé spoléhání na Boží ochranu? Ale ještě jinak – nedávno jsem projevil odvahu, když jsem přiznal vlastní chybu…
Jan Blažek

Před několika dny vnikl na naši zahradu cizí pes, větší buldok bez náhubku a s výrazem ne úplně přátelským. Pustil se bleskurychle za naší kočkou. Netušil jsem, že ta naše chlupatá koule dokáže tak rychle utíkat. Na zahradě byly i děti. Za kým se pustí teď? Není to Jimmy, to štěně od sousedů? Ten tedy vyrostl… Doběhl jsem ho, chytil za obojek a vyvlekl z naší zahrady. Kdyby po mně chňapl, tak mi ukousne prsty, ruku, kdo ví co ještě. Dopadlo to dobře, Jimmy se nechal odvést, paní sousedka se omlouvala a já se cítil jako hrdina.
Filip Ženatý

Přesně si pamatuji, kdy jsem se naposledy „podělal“ strachy. A kdy před tím a pak ještě jednou, a zase… Na tuhle otázku by měli odpovídat jiní, pokud odvahu u mě někdy viděli. A za sebe? Každou neděli, když lezu na kazatelnu a velmi se bojím, aby to nebyla drzost.
Pavel Ruml

Ta otázka je ošidná. Podobně jako zeptat se, kdy jste byl naposledy skromný. Kdo se chlubí svou odvahou, ten není ani tak odvážný, spíš ješitný a hloupý. Pravá odvaha se děje uvnitř, v duši. V boji s mými slabostmi a nedokonalostmi. Tam se snažím nalézat odvahu denně. Abych se nestal zbabělcem.
Jan Kupka

Naposledy nevím, snad že jsem dokázal vstát a jít… Před časem v jednom pracovním kolektivu bylo třeba po vážném incidentu svědčit. Proti staršímu, spřízněnému a oblíbenému i vlivnému kolegovi ve prospěch neoblíbeného bezohledného kariéristy. Nejraději bych se nějak vykroutil. Když jsem šel do kanceláře, kde jsem měl vypovídat, ten nepříjemný kolega mi řekl: „Pravdu, Danieli, pravdu!“ Nezbylo než v sobě odvahu najít…
Daniel Pfann

Z pozice vězeňské kaplanky pohybovat se v mužské věznici odvážné není. Odvahu ale hledám v tom být s odsouzenými nahá ve své víře. Bez pomoci taláru, liturgie, tradice. Autenticky, protože každá falešná struna a klišé budou nemilosrdně odhaleny a odcizí. Spíše než slovy, se kterými posluchači rychle ztrácí trpělivost, si pomáhat prožitky, hrou, jejich vlastním hledáním… Tak takovou odvahu v sobě objevuji, protože ve světě „venku“ je jí třeba čím dál tím víc tolik jako za mřížemi.
Juliana Hamariová

Projevit odvahu? To se přece u vojáka očekává jako samozřejmost! Vzpomínám na své první veřejné vystoupení v roli kaplana při slavnostním nástupu praporu (asi 400 vojáků), kde jsem měl modlitbu a požehnání. Při bohoslužebném shromáždění zcela běžná záležitost, zde však nabývá zcela jiného rozměru. Teď se mi vybavuje vzpomínka ze začátku nouzového stavu. Naši vojáci byli vysláni pomáhat střežit hranice s Německem. Požádal jsem velitele, zda bych mohl za nimi jet. Velitele překvapilo, že chci jet dobrovolně někam, kde to není úplně bezpečné. Ale očekával u mě, že jsem pod Boží ochranou a má dlouhodobá nepřítomnost neohrozí chod útvaru. Já to však bral jako službu, být s vojáky tam, kde potřebují podporu a pomoc.
Petr Haška