Odolnost roste z překonávání pohodlnosti

(ČB 5/2020) Z redakce Českého bratra mi přišlo téma ze dvou stran. V Otázce na tělo jsem v souvislosti s osobně projevenou odvahou jednu „odvážnou“ stať z mého života zapomněl zmínit, přitom jsem na ni docela hrdý, byť nevím, zda za hrdost stojí. Měl jsem kdysi psát do časopisu pro mládež o válce; mj. jako její přímý účastník. Končil jsem tehdy takto: „Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody. Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, protože dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.“ (Bratrstvo 9/2011) Čím více naše krajina vysychá, tím častěji na tato svá slova vzpomínám. S hrdostí a trochou lítosti, že po nich „neštěkl ani pes“.

O strachu v časech komunistických a cestě z něj

Redakční rada na mě vzpomněla asi jako na bývalého vojenského kaplana. Rád se o vzpomínky podělím. Ta první patří ovšem k mé první, „záklaďácké“ vojně, v roce 1984. Tehdy jsem se dostal do zorného úhlu vojenské kontrarozvědky a jezdil na výslechy do Bratislavy. Hodlali mě obžalovat a já se velmi bál. Cesta vlakem vedla přes Leopoldov, kolem vyhlášené věznice, kde v dobách komunistického režimu trpěla řada lidí, včetně farářů. Při jedné cestě s velkým strachem po celém těle jsem z chodbičky vlaku opět hleděl na ten kriminál a najednou – jako když utne nebo se rozsvítí – strach zmizel. Došlo mi, že jsem dosáhl dna, hranice strachu, a že to vlastně dál takto nejde. Nevím, jak se to stalo. Samozřejmě, že ten půl rok šikany byl jeden z mých nejvíc promodlených časů. Anděl u mě nestál, Slovo jsem nezaslechl, jen jsem se prostě najednou přestal bát.

Úzkostný člověk (a to jsem tehdy byl) hledí do budoucnosti s obavami a čelí něčemu neznámému. To neznámé se v komunistické režii rýsovalo jako slušná „nakládačka“. Můj strach se pak ovšem nezměnil v úplný pokoj, ale v jakousi stabilitu. Nakonec, jak píše můj jmenovec David a má „recht“: „Hospodin se mnou, nebudu se báti. Co mi může učinit člověk?“ (Ž 118,6)

Kosovo – humanitární mise

Odvaha a hrdinství ve válečných letech

Jako vojenský kaplan jsem se s hrdinstvím často setkával u pomníků. K Praze 6, kam jsem farářsky doputoval, patří mj. dva slavné (Koněv už „odcestoval“, ale ten by stejně do mého výčtu nepatřil): Jednak pomník „pobožného pistolníka štábního kapitána Václava Morávka“, stojící kousek od našeho kostela, na Prašném mostě. Připomíná památku evangelíka, který svoje vyznání shrnul: „Věřím v Boha a věřím své pistoli.“ Několikrát se prostřílel z obklíčení gestapa, v březnu 1942 ale přesile v přestřelce podlehl. Druhý pomník, ve tvaru padáku, stojí v Suchdole (vztyčen i úsilím starosty a evangelíka Petra Hejla) a připomíná památku generálmajora R. Pernického. Velel výsadku Tungsten, který tam působil od prosince 1944. Za svoji hrdinskou činnost byl „odměněn“ komunistickou zvůlí dvaceti lety žaláře.

Opakovaně jsem se u jejich památníků v taláru či vojenské uniformě mohl nad otázkou hrdinství stydlivě zamýšlet. Jak člověk pozná, zda se dokáže v té rozhodné minutě či vteřině zachovat jako hrdina, nebo sráč? Nacházím odpověď: rodina, tradice, víra a úcta na jedné straně a dril, tvrdá práce, zvýšení odolnosti a snížení hladiny bolesti, skromnost, odříkání. V naší zhýčkané a pohodlné době to zní ovšem mimořádně. Bohužel i v církvi, která se přitom hrdě hlásí k tradici těch „utlačených, trpících, tichých v zemi“. Například už jen slova „5% a hlavu vzhůru“ s ní docela cloumají…

Kdo je opravdu odolný a čím to je

K tématu odolnosti přidávám tuto vzpomínku. Když jsem napodruhé asi ve čtyřiceti vstoupil do armády, byl jsem v dobré formě. Sport, běhání a pohyb byly má samozřejmá radost. Jenže jsem zapomněl běhat v kanadách a maskáčích. Na mé mateřské 4. brigádě rychlého nasazení jsme pak běželi v polní někam a přede mnou starší důstojník Milan, přezdívaný přátelsky Pytlák. Šlachovitý, starší než já, silný kuřák. Já jsem si věřil a po pár kilometrech, kdy jsem začínal funět, jsem si říkal, že on musí odpadnout. Ale odpadl jsem já a Pytlák pořád mohl. Byl voják, „měl úkol“, měl nastaveny „parametry“ tak, aby splnil. Byl odolný. Na vojenských misích jsem potkal řadu dalších odolných mužů i žen, kteří v rozhodných chvílích jen věděli, že musí. Mám k nim úctu. Všechno, co vojáci „musí“, je kvůli tomu, aby chránili „vlast“, aby bránili životy druhých.

dva odolní faráři na půlmaratonu. Pavel Pokorný a Pavel Ruml

Odolnost roste z překonávání pohodlnosti a z odolnosti roste statečnost. Jsme ohroženi vlastním pohodlím. Odpadáváme, ztrácíme instinkty žít a přežít. Už nejsme připraveni na boj – ani jako společnost ani jako církev.

Ve starém článku, zmíněném v prvním odstavci, vypočítávám v závěru režimy a jejich vyznavače, kteří napáchali v dějinách největší krutosti; jmenuji fašisty, nacisty a komunisty. Dovolte, abych výčet aktualizoval – patří k nim ještě postkomunističtí kapitalisté rádoby demokratické střihu. Největší mazanost, často získaná v tajných službách. Nedat se jim, to chce vynalézavost, odolnost a statečnost.

Pavel (David) Ruml, farář a kaplan