Katechismus pro rodiče: Církev, presbyter, farář

Český bratr 10/2012.

Tato tři slova nemusí vůbec nutně patřit k sobě.

Církev je předně shromáždění a to už jen třeba dvou nebo tří lidí, kteří se nescházejí jen proto, že se rádi vidí, ani proto, že je to už taková jejich zažitá tradice, a už vůbec ne proto, že je někdo z nich za to placen! Církev je společenstvím lidí scházejících se proto, že se tím setkáním chtějí povzbudit, vzájemně se obdarovat a hlavně vzájemně si připomenout, že jsou neseni Láskou, která je stvořila, že ta Láska po nich touží, odpouští jim a oni tak mohou každodenně začínat svůj život žit v tomto odpuštění nanovo. Církev je společenstvím lidí, kteří chtějí svůj vzájemný život a svůj vztah ke světu utvářet v této Lásce svobodně a odevzdaně, jako by byli dětmi a síla neustavičně tvořící Lásky byla jakoby jejich rodič – řekněme s Ježíšem – Otec.

Takových společenství je bezpočet a jsou různě organizována. Na typu organizace zas tak nezáleží – pokud ovšem její struktura nezastiňuje těm, kdo se setkávají nejvyšší autoritu Lásky, či se dokonce nestaví na její místo! Ježíš, ve kterém my kristovci působení této osvobodivé Lásky rozeznáváme, například nikde neříká, že by společenství „v jeho jménu“ musela mezi sebou mít vždy někoho z přímé posloupnosti jeho někdejších učedníků, nebo že by hodnověrnost takového setkání musel zaručovat někdo, kdo má vystudovanou vysokou školu (teologii), nebo třeba jen uměl číst. U Krista není nikde řeč o nutnosti číst Bibli při setkáních s ním. Mělo by záležet jen na tom, zda se lidé schází v jeho – v Ježíšově – jménu, ve jménu Lásky, která vede ke svobodě. Záleží na tom, zda se ve společenství věřících chceme Láskou nechávat povzbuzovat a zda prosíme o možnost společně žít radostí a vděčností z nepopsatelných krás a bohatství všech darů Lásky, kterými jsme dennodenně obdarováváni.

Presbyteři, tedy „starší“ jsou lidé, kteří mají mít ve společenství největší slovo. Jejich počet by měl být odvozen od velikosti společenství. Jsou přirozenými autoritami, lidmi, kterým leží život společenství na srdci a také pro něj ledasco dělají. Jsou to ale hlavně lidé, kteří jsou si vědomi toho, že jim bylo mnoho odpuštěno a proto mohou druhým nejlépe život z Lásky ukazovat. Čím větší je společenství, tím se jejich role stává spíš řídící – rozdílejí úkoly, dohlížejí na to, zda se vše ve společenství děje opravdu z Lásky a pro Lásku. Presbyteři jsou i těmi, kdo – v případě, že je už společenství dostatečně velké, tak aby si ze svých příspěvků (stačí jen desátky) mohlo dovolit některé talentované bratry a sestry za jejich služby odměňovat (diakony, učitele, kazatele, ekonomy, správce budov) – navrhují tyto lidi celému společenství k volbě a posléze je i v jejich „úřadech“ kontrolují.

Farář (obyvatel či správce fary, v původním významu opevněného místa) je zaměstnání a role vytvořená během historického vývoje křesťanských církví a vznikla spojením některých obdarování, která se zdála při velkém počtu setkávajících se praktická: nebát se nahlas sdělovat druhým lidem dobrou zprávu o Boží Lásce (kázání), vykládat tradiční texty pro to, aby nás povzbuzovaly i v současnosti (výklad a učení) a také vést bohoslužby (liturgie). Později se k těmto obdarováním připojily dary tak zvané „pastýřské péče“, tedy dary utěšovat, povzbuzovat a napomáhat druhým k pravdivému sebenáhledu. V některých společenstvích – těch spíš skomírajících – se nakonec přidala touha po tom, aby farář uměl do společenství pozvat mladé lidi, uměl zabavit děti a aby byl s to opravovat (pokud možno sám) zašlé starožitné budovy a staral se o farní pozemky a tak podobně.

Role „farář“ byla ovšem vytvořena pro potřeby velkých skupin lidí. Malá společenství (do cca 100 lidí) by neměla odvozovat svá shromáždění od toho, zda mají na to uživit faráře. Jako by snad Kristovu církev měla a mohla udržovat nějaká skupina profesionálů, bez nichž by se to neobešlo! Farář by měl být až luxus velkého fungujícího společenství, nikoliv jeho počátek nebo základ. Hlasateli dobré zprávy a těmi kdo z ní každodenně žijí a zvou k tomuto životu i ostatní jsme přece my všichni, kdo jsme uvěřili! My si pak volíme presbytery a teprve pomocí jich můžeme někoho z nás pozvat k tomu, aby kázal, nebo učil (a případně bude možné se za to domluvit i na nějaké odměně). Pokud svůj život z víry a ve víře budeme delegovat jen na placené faráře a farářky, a budeme od nich očekávat pro naši církev nějakou „záchranu“, naše církev pomalu ale jistě zanikne!

Marek Bárta

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.