Sbory s původní luterskou liturgií. Srovnání lokálních praxí (1)

Český bratr 11/2012.

V minulých dílech našeho seriálu jsme se seznámili s původně luterskými sbory ČCE, kde se dodnes provozuje tradiční zpívaná liturgie, a zkoumali jsme také historii jednotlivých liturgických zpěvů. V posledních dvou číslech nahlédneme blíže do konkrétních bohoslužebných formulářů v těchto sborech a zastavíme se u zajímavých souvislostí či odlišností.

Poutník na cestě zpívané liturgie
Pozoruhodným faktem je, že ač mají sbory ve Vsetíně, Pržně a Frýdku-Místku odlišnou minulost, došlo u nich v souvislosti s liturgií k podobným procesům. Na rozdíl od sboru ve Frýdku, jenž vznikl až v roce 1919 a je složen vesměs z přistěhovalců z Polska, Valašska i odjinud a z jejich potomků, mají sbory ve Vsetíně a v Pržně bohatou toleranční historii. Přestože nebylo v mých možnostech zpracovat bližší přehled o pohybu a působištích farářů, který by snad více osvětlil příčiny konkrétních podob liturgie, chci vyzdvihnout jednu zajímavou skutečnost: v období, které je dle mého názoru pro formování dnešní liturgie významné, tedy v prvním dvacetiletí 20. století, nacházíme postupně ve všech třech jmenovaných sborech jméno faráře Alexandera Winklera.Alexander Winkler se narodil v roce 1886 v Ostravě, studoval ve Vídni, Rostocku a Berlíně a v roce 1909 nastoupil nakrátko coby výpomocný kazatel do sboru ve Vsetíně. Po ordinaci působil jako farář v Pržně (1911–1920) a po sloučení církví nastoupil v roce 1920 na nově (pod záštitou reformovaných!) vzniklý sbor ve Frýdku. Byl též aktivním hudebníkem (dirigentem pěveckého sboru a klavíristou). Pocházel snad z farářské rodiny (mezi valašskými duchovními dříve nacházíme jméno Gustava Winklera). Ze životopisných údajů tedy vyplývá, že poté, co měl možnost poznat kromě jiných bohoslužebných zvyklostí i liturgii ve Vsetíně za vedení faráře ze Slovenska (Slováci působili ve Vsetíně až do druhé světové války) a devět let pracoval v tradičním luterském sboru v Pržně, nesl zřejmě zásadní podíl na luterské orientaci sboru ve Frýdku. Přestože podobně významných faktorů a osobností bylo jistě více, domnívám se, že Alexander Winkler je dobrým příkladem poutníka na cestě k dnešní zpívané liturgii.

Rukopisy s lokální praxí
Dalším momentem spojujícím zkoumané sbory je tendence patrná v padesátých až sedmdesátých letech 20. století: vědomé navázání na zdroje, ze kterých jejich zpívaná liturgie vyšla. Osobně vzali tuto snahu do rukou varhaníci (Frýdek, Vsetín) či faráři (Pržno), kteří vypracovali rukopisné materiály s harmonizovanou melodií zpívaných částí. Ve všech třech sborech se tyto rukopisy v době mého zkoumání stále používaly a jsou základem následujícího rozboru lokálních praxí. V dnešním dílu se blíže podívejme na introit, antifonu (versiculus), pozdrav a malou doxologii.

Introit
Tento úvodní, v Pržně a ve Vsetíně provozovaný zpěv, se spolu s pozdravem vyskytuje mezi písněmi prvního zpěvníku spojených církví z roku 1923. Tam nacházíme čtyřhlasou úpravu, ze které čerpá varhanní doprovod v rukopisných záznamech obou sborů. Přesto však shledáváme v úvodní nedoprovázené intonaci drobnou odlišnost: verze zpívaná v Pržně (viz obr.) odpovídá slovenské praxi i počátku původního znění antifony, podoba tradovaná ve vsetínském sboru oproti tomu transponuje sólové farářovo zvolání o kvartu výš (čímž ruší modální charakter melodie). Ve Vsetíně se též užívá do češtiny převedené závěrečné Halelujah (Sláva Bohu). Tato varianta závěru existovala na Slovensku již v 19. století. Jinak se lokální podoby předzpěvu melodicky i textově shodují, včetně liturgicky proměnlivé první fráze sboru v „Ó Ježíši (pro své narození / umučení / vzkříšení / vstoupení)“.

obr. 1obr.1

Antifona
Nápěv versiculu čili antifony má ve všech třech sborech identickou melodii, která je přednesena nejprve sólově kazatelem a pak znovu celým shromážděním s varhanami. V Pržně a Vsetíně je také shodně umístěna do D dur (viz obr.), přičemž recitační tón se nachází na kvintě (tóninu zřetelně utvrzují varhany). Ve Frýdku-Místku je pouze transponována o tón níž do C dur. Úvodní melismatický postup ve vsetínské rukopisné úpravě Vladimíra a Břetislava Novotných chybí, dnes je však zpíván stejně jako v ostatních sborech.

obr. 2

Pozdrav
Také pozdrav je ve všech třech sborech melodicky i textově shodný, liší se opět jen tóninou: v Pržně se zpívá v B dur (jako na Slovensku; viz obr.), ve Frýdku v G dur (navazuje na konec kolekty ve stejné tónině). Ve Vsetíně po kazatelem sólově přednášené části v B dur nastupuje v G dur sbor s varhanami.

obr. 3

Malá doxologie
Melodie této (jak bylo dříve popsáno) historicky poněkud sporně zařazené, pouze v Pržně provozované části se drží zcela podoby ze Vsetína z roku 1909 (viz. obr.). Je zasazena do tóniny D dur (což odpovídá současné německé praxi). Po sólové recitaci duchovního se přidává sbor s varhanami, jež harmonizují zvlášť každou slabiku původně recitativního zpěvu. Tím se výrazně zpomalí tempo a změní charakter fráze. Totéž nastává i při sborové části výše uvedené antifony.

obr. 4

Eliška Baťová

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesta k novému zpěvníku. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.