Rozhovor se Zdeňkem Susou: Pouť je zapojení do proudu evropské historie

Český bratr 11/2012.

MUDr. Zdeněk Susa (1942) je lékař, poutník, nakladatel a znalec piva. V letech 1991 až 1997 byl synodním kurátorem. Pracoval v česko-německé pracovní skupině, která připravila významné Prohlášení k poválečnému vyhnání Němců z Československa.

Pane doktore, co vás přivedlo k tomu založit si nakladatelství?
Kdysi jsem napsal knížku, která se šířila jako samizdat. Po převratu roku 1989 mě kamarádi ponoukali, abych ji vydal. Dal jsem rukopis do jakéhosi nakladatelství, které vzápětí zkrachovalo. Titíž kamarádi pak za mnou přišli s otázkou, proč to vlastně nevydám sám. Zkusil jsem to a zjistil, že je to vlastně docela jednoduché. Založil jsem tedy nakladatelství, abych mohl vydávat nejen svoje texty, ale všechno, o čem se budu domnívat, že by mělo vyjít. A tím se řídí můj ediční program do dneška.

Nakladatelství děláte sám. Jak to vzhledem k svému aktivnímu programu zvládáte? Nemáte nějaké dobrovolné spolupracovníky?
Když jsem začínal, dělal jsem všechno sám. Teď už grafickou úpravu knížek i návrhy obálky zadávám a samozřejmě zaplatím. Moje knížky jsou proto hezčí a dovednější, než byly zpočátku. Jako dobrovolný spolupracovník mi pomáhá pouze manželka.

Jste velký poutník, na svých stránkách www.susa.cz uvádíte, že si z vlastní tvorby nejvíce zakládáte na knize Ultreia popisující putování do Santiaga de Compostela. Prošel jste také trasou Máchova putování do Krkonoš a vydal Krkonošskou pouť. Co pro vás znamená fenomén náboženské pouti?
Kdepak, já nejsem odborník na náboženské pouti a také neputuji pouze k cílům spojených s náboženstvím. Příkladem nenáboženské pouti je právě moje putování po Máchových stopách. Je to tak, že jsem od dětství rád chodil na výlety, prolézal hradní zříceniny a navštěvoval místa spojená s nějakými dávnými událostmi. Mám pocit, že na autentickém místě líp rozumím tomu, co se tam stalo. Když navštívíte třeba bojiště u Malešova, pochopíte, že to, co se vypráví – ty valící se Žižkovy vozy plné kamení –, je fikce, že to tak nemohlo být. Když si projdete bělohorské bojiště, pochopíte, jak to bylo s věrnými Moravany. A tak podobně. Pouť do Santiaga de Compostela měla pro mne několikerý význam. Jednak jsem vyšel hned, jak se otevřely hranice – byl to tedy „návrat Čechů do Evropy“, jak se tehdy říkalo. Jednak to byla pouť, kterou chodili kajícníci ze všech evropských národů a současně předchůdci všech dnešních evropských církví, tedy i naši předchůdci. Tou cestou jsem se zapojil do proudu evropské historie, evropského myšlení, které pramení z antiky, židovství i křesťanství. To všechno můžete na té cestě okusit.

Chystáte se opět na nějakou cestu?
Po pouti do Santiaga a po Máchových stopách jsem došel pěšky ještě do Assisi a do Říma – to máte další náboženskou pouť k pramenům Evropy. A v současné době obcházím republiku po hranicích, po kouskách, vždycky když mám čas. Pro mne, který jsem prožil většinu života za plotem, je osvobozující pocit překračovat hranici, kde mě napadne, navštěvovat zajímavé cíle po obou stranách, dát si jedno pivo v Čechách, jedno v Německu…

Na pivo se vás právě chci zeptat. Karla Hynka Máchu podezříváte, že do Krkonoš putoval ne tolik po hradech jako po pivovarech. Vydal jste i beznadějně rozebranou Velkou českou pivní knihu. Co pro vás znamená tento český fenomén a jaká je vaše oblíbená značka?
Pivo piju odjakživa rád, ale zrovna tak i jiné nápoje. Psát o pivu jsem začal náhodou, nebyl to můj program. Kolegové z nemocnice mě před časem pozvali do klubu, který jezdí po českých pivovarech, prohlíží si výrobu a degustuje. Řekli mi, že nový člen klubu se musí představit nějakým sdělením. Připravil jsem si sdělení na téma „pivo a kláštery“ – degustovalo se totiž v pivovaru Klášter u Mnichova Hradiště. Měl jsem takový úspěch, že jsem pak musel připravovat přednášky na každý klubový výjezd. Ty přednášky jsou základem mé pivní knihy. Oblíbenou značku nemám, piju všechno. Pokud dávám něčemu přednost, jsou to piva z menších krajových pivovarů.

Zvláštní zájem máte o česko-německo-židovské vztahy. Proto jste zahájil v roce 2010 velký projekt – vydávání edice Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Můžete nám tuto edici představit?
Je to edice dokumentů z té doby, které v asi šedesáti českých archivech vyhledala skupina historiků. O poválečných změnách v českém pohraničí většinou čteme články z české či německé strany, které bývají často zkreslené a tendenční. Tato edice předkládá dokumenty. Zájemce si může přečíst autentické doklady, jak to tehdy bylo. A nejde jen o vysídlení Němců, ale i o všechny složité změny spojené s dosidlováním pohraničí. Projekt edice počítá s osmi svazky. Vydal jsem už tři, čtvrtý se právě dokončuje a na pátém se začíná pracovat.

Dlouhá léta jste působil i jako synodní kurátor. Jak vnímáte odpovědnost a práci evangelické církve v oblasti česko-německých vztahů?
Naše církev měla vždycky dobré vztahy se sesterskými církvemi v Německu. Po převratu roku 1989 vydala Prohlášení k poválečnému vyhnání Němců z Československa. Byl to podle mého názoru vyvážený kvalitní text. V německých církvích se setkal s velmi pozitivní odezvou. Vznikla pak společná česko-německá církevní pracovní skupina, v té jsem měl možnost pracovat. Po řadě diskusí jsme byli schopni napsat dokonce knížku, na níž jsme se z obou stran shodli – Češi i Němci. Dokonce i její historickou část jsme byli schopni zformulovat společně. Myslím, že mezi evangelickými Čechy a Němci už není co řešit. Tady se smíření už uskutečnilo.

Vydáváte i filozofické spisy a poezii. Jak vybíráte tituly a kterou publikaci považujete za nejzdařilejší.
Poezie se kupuje málo, knížka veršů se tedy nezaplatí. Proto vydávám verše v podstatě jen přátelům, kteří se na vydání nějak podílejí. Také filozofické spisy vydávám nejčastěji přátelům, i když většinou bez jejich spoluúčasti. Asi nejzajímavější z mé filozofické produkce jsou knihy o africké filozofii, které jsem vydal Aleně Rettové, naší přední afrikanistce.

Jak své knihy distribuujete?
Máte možná představu, že při svých putováních roznáším knížky v šosu po vzoru národních buditelů. Ale tak to není. Mám jen několik spřátelených knihkupectví, kam své knihy dodávám přímo – příkladem je Kalich. A pak mám smlouvu s distribuční firmou, kam dodávám do skladu větší množství od každého titulu. Oni se postarají o nabídku mých knížek všude po České republice i na Slovensku a zájemcům knížky dodávají. Samozřejmě za podíl na zisku.

Uživí vás nakladatelství, nebo je naopak dotujete jako svůj koníček?
Já své nakladatelské podnikání od počátku považuji za koníček. Ten mi vyrostl pod rukama a dnes mě ze všech mých aktivit nejvíc zaměstnává. Vydal jsem už přes osmdesát titulů. Zprvu jsem je dotoval, teď už jen některé, na některých dokážu lehce vydělat. Ovšem neživí mě to, mohu jen říci, že na nakladatelství neprodělávám. S manželkou žijeme prostě a stačí nám důchod, takže si mohu svobodně vydat občas i prodělečný titul, když usoudím, že by měl vyjít.

Letos jste oslavil kulaté životní jubileum. Dostal jste darem nějakou knihu od konkurence?
Pokud dostávám darem knížky, samozřejmě to bývá od konkurence. Knížky z vlastní produkce dávám darem já. Ale letos jsem ke kulatým narozeninám nedostal žádnou knížku. Všem potenciálním gratulantům jsem totiž předem zakázal jakékoli dary – i květinové. Všechno, co potřebuji, totiž mám. A náš byt je maličký. Nechci se dostávat do situace, abych se musel zdvořile radovat nad něčím, co mi bude doma pouze překážet. Budete se divit, ale vyšlo mi to. Všichni to akceptovali, někteří dokonce se zřetelnou úlevou – nemuseli nic pracně vymýšlet. Samo setkání s přáteli je přece nejlepší dar.

Máte vzkaz pro čtenáře Českého bratra?
Přeji jim, aby se nedali otrávit politikou a zprávami v médiích, aby se dokázali radovat z prostých věcí každodenního života a rozpoznávat v nich velké Boží dary.

Ptal se Jan Kirschner

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.