O adventní a vánoční muzice. Ale je hudba – zpívejme ji v pravý čas

Český bratr 12/2012.

Na letošním synodu evangelické církve v Berlíně, který se zabýval tématem reformace a hudba, profesor Christfried Brödel připomněl, že Martin Luther si vážil hudby – a to jakékoliv hudby, nejen církevní – a dával ji (podle příkladu krále Davida) na první místo po teologii: „Miluji hudbu, a nelíbí se mi blouznivci, co ji zatracují, protože: 1. je darem Božím a ne lidí; 2. rozveseluje lidské duše; 3. vyhání ďábla; 4. způsobuje nevinnou radost, přičemž tlumí hněv, touhu, zkroušenost; 5. panuje v časech pokoje… Proto chválím bavorského knížete, který hudbu podporuje. U nás v Sasku se zatím káže o zbraních a bombardech (kanónech).“

Luther popisuje jen pozitivní účinky hudby zřejmě proto, aby zdůraznil to dobré, co je v souladu s původním Božím stvořitelským záměrem. Že hudba může vyvolávat také negativní účinky a reakce (například závist či žárlivost), to víme nejen my, ale to dobře věděl i Luther. Proč o tom nepsal? Zřejmě neviděl smysl v psaní dlouhých traktátů o tom, v čem je hudba problematická, jak nemá být při bohoslužbách moc výrazná, nebo jak „ruší meditaci, směšuje světskou marnost s posvátným a kazí zlato božské pravdy“ (citát z výtky, kterou v letech 1707–08 farář v Mühlhausenu písemně sdělil místnímu kantorovi J. S. Bachovi).

Duchovní hudba sděluje poselství

Hudba je dar, se kterým máme zodpovědně zacházet, dát jí prostor a neplýtvat jí. Má zaznívat ve správný čas a na správném místě. O dobrou hudbu má každý církevní hudebník usilovat, hledat ji, toužit po ní, přemýšlet o ní, modlit se za ni. Komponování a muzicírování není nic jiného než tvořivá činnost, svobodné hraní s darem, který byl člověku dán. „Pro věřícího člověka se taková činnost stává uctivé a bohabojné přemítání nad Božím stvořitelským dílem“ (Peter Bubmann).
Člověk odpovídá na Boží jednání hudbou – v tom je veliké tajemství a také jistá legitimita. Hudba vyjadřuje dojmy, pocity, a také je ovlivňuje, umožňuje meditativní nebo extatické zkušenosti, může otevírat jiný svět než ten, který známe jako všední. Duchovní hudba je řeč, která sděluje nějaké poselství, zvěstuje, léčí a utěšuje, může otevírat nebeské dimenze, stává se preludiem věčného života, předjímá nebeskou radost. To je několik argumentů, které mají vést k porozumění mezi hudebníky a teology, aby se farář a kantor stali „spolupachateli“ dobré práce na vinici Páně, jak řekl Jean-Michel Sordet, člen synodní rady reformované církve ve švýcarském kantonu Vaud.
Varhanní lavice či sbormistrovský pult nekonkuruje kazatelně a farář nesoupeří s kantorem! Jde o dva úřady, které neprezentují sebe sama, ale jsou ve službách evangelia Ježíše Krista. To platí i v případě, kdy při bohoslužbách část shromáždění spontánně zatleská po varhanní skladbě či po zpěvu pěveckého sboru. I zde máme věci chápat v širším kontextu: potlesk následoval po hudbě, ovšem předtím zaznělo pěkné kázání, které potěšilo všechny přítomné včetně rodiny, která nedávno ztratila někoho blízkého. Kantor nepřipravuje hudbu do bohoslužeb kvůli potlesku, neboť ví, proč zpívá, komu zpívá (1. Bohu, 2. lidem, 3. svému nitru) a s kým zpívá: s milými lidmi (včetně tiché podpory andělů, kteří se často snaží jakýmsi zvláštním manévrem dolaďovat zakalený akord či nestabilní souhru, která by bez jejich akutní intervence skončila fiaskem). Pokud potlesk zazní při bohoslužbách (na kterémkoliv místě), je to projev toho, že v domě Páně je dnes až moc dobře, a na té dobré atmosféře má i farářova snaha samozřejmě veliký podíl.

Vánoční písně si chraňme

Evangelium se má hlásat slovy i tóny – v tom je obrovská šance. Dělání a provozování hudby má mít své pevné místo v církvi, vždyť pomáhá ke slavení, vede k usebrání, mnohdy může vést do stavu extatické radosti či mystického rozjímání, nebo také k pocitu předávkování až averze, což také někdy může nastat, když příliš často zpíváme tytéž církevní písně („zpívali jsme to tak často, že už to nesnáším“). Když se někdo něčím předávkuje, ta zkušenost jej negativně poznamená. Což se pak těžko napravuje. Proto má být „jídelníček hudebně-duchovní stravy“ pestrý a bohatý na živiny. Proto náš církevní repertoár má znít vitálně a věrohodně, aby nepůsobil jak „zvadlý salát, který leží týden v akci“. Proto mají znít vánoční písně, koledy, chorály, pastorely atd. v období vánočního či předvánočního času. K tomuto překrásnému druhu hudby, na který se kdysi křesťanské rodiny těšily nejvíc, a který nejraději zpívaly, máme mít jistý „ekologický“ a ochranný přístup. Zpívejme je v pravý čas!

Muzicírování vyžaduje jeden základní předpoklad: nemá se provozovat v neklidu. Když hudba zní, má být ticho, protože ona chce otevřít prostor k soustředění, k prožitku. Jakákoliv hudební kulisa (včetně tzv. preludování) je jen špatná náhražka, která moc nebaví ani toho, kdo hraje, ani toho, kdo to poslouchá. Jsem přesvědčen, že škodlivé účinky má i poslouchání reprodukované vánoční hudby v supermarketech. Proto zvažuji podat žádost Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), aby k dobru obecné kultury a k prospěchu zdraví zaměstnanců supermarketů, vydala doporučení, které by apelovalo na omezování přehrávání vánoční hudby v supermarketech. Tím by se možná zabránilo poškození nemateriálního kulturního dědictví – kam bezpochyby adventní a vánoční hudba různých národů patří.

Navzdory neklidu a ruchu

Ale je hudba. Tak zní název básnické sbírky Vladimíra Holana, která neobyčejným způsobem pojednává otázky vnitřního lidského údělu a zabývá se smyslem základních životních hodnot. Holanovo oblíbené slovo „ale“ chce vyznívat nadějně a vzdorovitě vůči všemu, co nás táhne dolů, co nás brzdí, co nás blokuje. Navzdory veškerému vnějšímu ruchu, který nás ohlušuje, navzdory různým stavům vnitřního neklidu či nesoustředění, které nás často otupují a zneklidňují, věřím, že Holanův výrok bezpochybně platí pro všechnu vánoční hudbu, která vychází z upřímných lidských srdcí, jež se radují z vánoc.

Ladislav Moravetz

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.