Ekumenická kaplička v Rovečném

Český bratr 1/2013.

Ke cti a chvále Boží

Ing. Hana Hlaváčková (1962) žije a pracuje v Havlíčkově Brodě, na chalupu jezdí do Rovečného, rodiště svého manžela, kde s rodinou tráví víkendy a dovolenou. Pod vysokou lípou na konci zahrady, u veřejné cesty vybudovala místo k zastavení a ztišení – ekumenickou kapličku.

Kdo přišel na nápad postavit kapličku?

No, já. Byl to můj nápad. Manžel se toho účastnil zpovzdálí, ale podporoval mě.

Co vás k tomu přivedlo?

My hodně cestujeme. Vždycky se rádi zastavíme u sakrálních staveb, líbí se nám. Třeba někde v poli, kde ani moc lidí neprojde. A mně bylo vždycky líto, že v Rovečném nic takového nemáme. Takovým postrčením možná také bylo, co se přihodilo rodině mého bratra. Jednou k nim přišla sousedka a říká: „Já už jsem stará a nemocná, už se nemůžu starat o ten křížek tam v polích. Je to na vašich pozemcích, tak se teď starejte vy.“ Švagrová tam začala chodit, starat se, nosit květiny. A já jsem tam někdy chodila s ní a říkala jsem si: takový křížek musel někdy někdo postavit! Někde jsou i nápisy, třeba věnovali manželé ti a ti, před x lety, z vděčnosti za to a to. A napadlo mě, že bych taky chtěla mít něco takového a starosti. A tady v Rovečíně nic takového nebylo. Tak jsem si řekla, proč něco nepostavit? Když mohli lidé dřív, proč ne my teď? Dřív lidé stavěli kapličky na památku nějaké události, uzdravení, nebo jen tak chtěli vzdát úctu Bohu. Tak to cítím i já, tak jsem si řekla, že to udělám.

Jak se na vaší kapličce pozná, že je ekumenická, trochu katolická i trochu evangelická?

Když jsem o kapličce začala mluvit, manžel řekl, že když kaplička, tak jedině ekumenická. On je pokřtěný v evangelickém kostele, i když svou víru nijak nepraktikuje. A v obci, kde máme chalupu, žijí také samí evangelíci. Já jsem katolička. Tak jsem šla se svým nápadem nejdřív za evangelickým panem farářem, jestli by s tím souhlasil. Ten byl sice překvapený, ale nápad se mu moc líbil. Katolický pan jáhen byl s myšlenkou také svolný, tak jsme se dali do díla. Pan projektant si nechal všechno vysvětlit, a když jsme seděli nad plány, já mu řekla: sem přijde kalich a sem křížek. Namaloval to do návrhu a my jsme to podle toho postavili. Tak máme v průčelí kalich a kříž. Kříž je přece symbol všech křesťanů, nejen katolíků.

Komu jste kapličku zasvětili?

To jsem projednávala s katolickým panem jáhnem, to je spíš katolická parketa, u evangelíků uznávají osobnosti, ale svaté ne. Hledali jsme někoho, kdo by byl i pro evangelickou stranu přijatelný. A já jsem chtěla patrona na ochranu rodiny a taky životního prostředí, protože jsme ekologové. Můj tatínek byl velký ornitolog a ochránce přírody, bratr taky, manžel je lesák. Já jsem v ochraně přírody vyrůstala.  Katolický pan jáhen mně přinesl knihu svatých a volba padla jednoznačně na Františka z Assisi. To je ochránce přírody. Před časem jsme v Assisi byli, to místo je nádherné. Takže volba sv. Františka byla jasná. Jako patronka rodiny je známa sv. Zdislava, ale ta má kapličku v nedalekém Víře. Tak mi pan jáhen navrhl sv. Ludmilu, babičku sv. Václava. Mně se ta myšlenka moc líbila, ale z rodinných důvodů jsme nakonec od Ludmily upustili. Pak jsme začali uvažovat o svaté Anežce, která přinášela smír do rodin. Sama nebyla vdaná a děti neměla, ale v širší rodině působila jako tmelicí prvek, smířila svého bratra s jeho synem a podobně. Tak máme nakonec kapličku zasvěcenou Františkovi z Assisi a svaté Anežce. Ekologie a rodina.

Jak ekumenickou kapličku přijali lidé z obce, sousedi?

Babička měla obavy z toho, že lidé řeknou, že jsme blázni. Já jsem jí říkala: mami, když to někdo řekne, tak to řekne, a já si zase můžu dělat, co chci. Jak to cítím, tak to udělám. Věděli jsme, že se kaplička některým evangelíkům nelíbí. Mně ale přímo nikdo nic neřekl. Tak jsem se objednala u pana faráře Rumla, že přijdu v neděli na bohoslužby a že to tam vysvětlíme. A to se taky stalo. Myslím, že to většina lidí nakonec přijala. Jinak jsem se nesetkala s ničím negativním, naopak. Třeba zedníci stavěli kapličku fakt s radostí. Jeden mi říkal, že jeho maminka, která je z Bystrého, se chce přijet podívat, až to bude hotové. A že tam musíme zazdít zakládací listinu. To by mě nenapadlo. Tak jsem napsala zakládací listinu, dala k tomu fotku naší rodiny, nějaké věci na památku, dali jsme to do kovové schránky a do kapličky jsme schránku zazdili. Ale impuls vzešel od jednoho ze zedníků.

Na boku máte i destičku s informacemi.

Ano. To mi zase snacha říkala: musíte tam dát tabulku, co má kaplička znamenat, proč tu je. Tak jsme nechali udělat cedulku s nápisem „Ke cti a chvále Boží, sv. Františka z Assisi a sv. Anežky České věnují manželé Hana a Jan Hlaváčkovi.“

Kolem vede turistická značka i cyklostezka k rozhledně na Horním lese. Zastaví se tu hodně kolemjdoucích?

Zpočátku jsem měla pocit, že když jsme na zahradě, každou chvíli se tu někdo staví. Už když se kaplička stavěla, chodili se lidé koukat, co se tu děje. Teď už nemám přehled, v zimě sem tak často nejezdíme. Ale občas se stane, že někdo jen tak přinese čerstvou kytičku a dá ji místo té mojí, co mezitím zvadla. Z toho mám velkou radost, to se mi líbí. Pod lípu jsme dali i lavičku, aby si kolemjdoucí mohli sednout.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Aby dělali v životě to, co chtějí a co jim dělá radost. Mně ta kaplička na konci zahrady pod lípou dělá ohromnou radost. Přijedu do Rovečného, jdu k ní třeba s vnoučkem, dám tam kytičku, sedneme si na lavičku, pomodlíme se. Pokaždé, když přijedeme, mi to přináší radost. Člověk by měl jít za tím, kam ho srdce táhne, i když se tam rýsují překážky. Většinou nejsou nepřekonatelné.

Ptala se Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.