Rozhovor s Milanem Götzem: O strachu, adrenalinu a víře ještě jinak

Český bratr 7–8/2013.

Ptali jsme se Milana Götze, někdejšího velitele hasičů a záchranáře, dnes starosty severočeské obce Kunratice u Frýdlantu.

Pane starosto, před dvěma lety v srpnu 2010 se během dvou hodin z Jizerských hor přihnala po řece Smědé mohutná vlna, mnohem mohutnější než letos, a zaplavila obce na Frýdlantsku, z nichž nejvíce byly poškozeny vesničky Víska, Minkovice, Višňová. Jak na to jako hasič záchranář vzpomínáte?

Říkáte to správně, ale nejvíce to tehdy odskákaly Heřmanice. Nebyly sice napadeny Smědou, ale Oleškou, potůčkem mírumilovným, leč stala se z něho smrtonosná řeka. Zahynula tam jedna paní. Odneslo ji to až do Polska k Bogatyni.

Diakonie ČCE tehdy poslala skupinu dobrovolníků, kteří pod vaším velením pomáhali postiženým obyvatelům a podnikatelům zachránit vše cenné, co se z jejich domácností a dílen ještě dalo zachránit. Pamatuji si – měl jsem jako místní farář jeden týden Diakonii ve Vísce na starosti –  jak  jste vy, hasiči, byli velmi dobře organizovaní, rychlí… Nepamatuji si, že byste udělali krok stranou. Měl jste zkušenosti s povodněmi již z let předešlých?

Výrazné zkušenosti jsme neměli. Jen občas se vyjelo do Višňové k menším povodním naplnit pár pytlů s pískem a rozvézt je mezi chalupy. Když vám začne houkat siréna, dozvíte se, do čeho jdete, v podstatě až když v autě zapnete vozidlovou vysílačku. Operační středisko z Liberce vám radiově sdělí, proč byl poplach vyhlášen. Teď po povodních se začaly používat esemesky s popisem, čímž se informovanost zvýšila, ale v té rychlosti na to stejně není dost času. Poplach trvá minutu, do dvou minut jste na hasičárně. Pak máte problém se nasoukat do oblečení, protože jste samozřejmě zaplavený adrenalinem, nervózní. Jako na potvoru se výjezdy odehrávají v nočních hodinách, takže jste ještě rozespalý, hledáte pravou a levou botu.
Každá jednotka je podle  krajského plánu plošného pokrytí k něčemu předurčená. My jsme určeni k požárnímu zásahu v katastru obce a od roku 2009 máme na starost civilní ochranu a ochranu obyvatelstva. Jezdíme proto na několikadenní cvičení, což se nám právě hodilo v roce 2010. Hodně jsme toho ale odkoukali od višňovských hasičů, kteří mají s povodněmi zkušenosti až dvakrát do roka.

Jak vypadal první den povodně? Jistě si ho pamatujete na minuty. Co bylo potřeba udělat nejprve, co potom, než se přikročilo k běžným úklidovým pracím?

Když nás hledali, bylo po půl šesté ráno. Nefungovala elektrika, siréna nehoukala. Lilo už od pátku, kdy tady v kulturáku probíhala Oldies party, takže jsme seděli v hospůdce, užívali si deštivého počasí v suchu a teple. O to větší překvapení nás čekalo ráno. Burcoval jsem kluky po telefonu. Některé jsem vzbudil až houkáním během odjezdu do Vísky. Stav ve Vísce ještě nenasvědčoval tomu, co teprve mělo přijít jako hlavní vlna. Začali jsme evakuovat domy, garáže a všecky cennosti jsme přenášeli do prvních pater.
Nejsilnější předchozí povodeň, kterou si pamatuju, se přihnala roku 2002, takže s nějakou takovou jsme počítali i tentokrát. U jednoho chlapíka, který se chystal slavit narozeniny a odjel nakupovat, jsme v jednu chvíli byli sami, a tak jsme se rozhodli, že postačí, když mu větší věci z garáže přestěhujeme do přízemí a postavíme nad podlahu. Mám ještě před očima krásnou koženou sedačku, kterou jsme postavili na pivní sudy, televizor a další věci, ale za pár hodin, když už jsem přivázán na laně kontroloval stav vody z bývalého víseckého mostu, jsem jeho baráček viděl, jak už je pod vodou do prvního patra, po strop v přízemí, takže jsme ty věci z garáže přenášeli vlastně zbytečně.
A další obdobné příběhy bych mohl vyprávět. (Už v roce 2002 – tak dlouho se jeden muž nechtěl vzdálit od svého domu, až pro něj museli poslat vrtulník. Totéž se opakovalo v roce 2010.) To, co přišlo v roce 2010, nepamatuje nikdo. Kapky deště bezmála jak frťany.

Jak se vyrovnávali s povodněmi naši předkové? Zde v pohraničí to byli Němci. Jistě tady s povodněmi, byť menšími, uměli nějak žít.

Pole byla dříve menší, rozdělená remízky, mezemi, přirozenými protipovodňovými překážkami, hloubily se a dláždily meliorační struhy, sklepy se stavěly tak, aby jimi voda protekla (systémem kanálků) nebo se zkrátka zase vsákla. Když se přihnala voda na přízemek, otevřeli dveře z jedné strany a z druhé strany, voda pak jen protekla. Vymetli bláto a nazdar! Celkově se i hospodařilo jinak. Po roce 1948 se začala pole v rámci kolektivizace scelovat, všechno se rozoralo, spousta domů se zbourala. Dříve tu žilo dvojnásob lidí. Dnes jsou z lánů placky, ze kterých voda rychle stéká na domy.

Největší chybu lidé dnes dělají, když po nás hasičích chtějí, abychom jim ve starých domech honem rychle odčerpali vodu ze sklepů. To je ale špatně. Dokud neopadne okolní voda, nemá to smysl, protože vy čerpáte a voda se vám okamžitě navaluje zpátky. Navíc když ta voda protéká, podemílá sklepní podlahy a stěny, protože německé domy nemají základy. Jsou to jen kameny spojené jílem. Pokud si dům sedne, tak praskne. Ale těžko se to dnešním majitelům vysvětluje. To je prostě neštěstí.

Vzpomínáte na nějaký případ hrdinství při zásahu vašeho hasičského sboru?

Na vyložené hrdinství si nepamatuju, ale z rybníka Tongrundu, kterému se protrhla hráz, jsme společně s kolegy z Frýdlantu zachraňovali jednoho Poláka. Ve čtyřech jsme pro něj museli – do sebe zaháknutí –, jeden z frýdlantských kluků se dokonce svlékl do spoďárů. Kluky jsem lanem přivázal ke stromu. Přes silnici se na nás valil silný proud. A pak si kluci všimli, že se vyškrábal po napadaných stromech na břeh. Když ho šli vyzvednout, zjistili, že má v ruce láhev vína a je na mol. Tam jsem taky utopil telefon. Telefony beztak nefungovaly, poněvadž vypadly sítě. To bylo peklo. Do vysílačky se povídat nedalo. Byl nepřetržitý provoz.
Postižených míst rychle přibývalo. Předali jsme Poláka záchrance, načež jsme se vrátili zpátky do Kunratic. Nejhorší déšť ustal a my zjišťovali největší škody. Leckde jsme jen tupě zírali. Najednou jsme viděli, jakou sílu má voda.

Kolik času jste na povodních strávili?

Já jsem záchranné akci věnoval celý týden své dovolené a pak ještě týden, kdy mě zaměstnavatel uvolnil. Čtrnáct dní záchranné práce také trvaly. V té době se například kácejí nebezpečné stromy, které ohrožují lidi, zvířata, majetek, odklízejí se naplaveniny… Vstupuje se do narušených domů, které se vyklízejí. Odklízejí se veškeré škody.

Máte nějakou neblahou vzpomínku na případy sobectví, rabování či jiné chamtivosti nebo bezohlednosti?

Mám zkušenost s neochotou jednoho velkopodnikatele. Sháněli jsme ženijní nářadí, hlavně lopaty. Přišli jsme si k němu lopaty půjčit, a když mě potkal v hasičským mundúru u vrátnice, jak je vynáším, zařval na mě: „Kdo pomáhal mně, když mi to vyplavilo krám?“ A ať je tam nechám. Já na to, že hasiči zachraňovali lidi, ženy z Penny Marketu. A odešel jsem bez lopat.
Jinak se většinou dostane nejvíc pomoci tomu, kdo je nejvíc vidět. Do Chrastavy se přijel podívat Václav Klaus, a najednou se všechno posílalo na Chrastavu.  I s rabováním jsem se setkal. Raspenavě, která byla odříznutá, jsme zajistili noční policejní hlídku. Ve dvě hodiny ráno tam chytli tři zloděje, kteří kradli z aut naftu. Hned je odsoudili. Ve středu jsme pak poslouchali rádio a raspenavští nám hasičům nechali zahrát písničku na přání. To mě zahřálo.

Přesto byla pomoc rozdělována více méně rovnoměrně, spravedlivě? Nebo ne?

Snažili jsme se. Ale ti, kdo byli postiženi nejvíc, byli v šoku, propadli takovému pocitu marnosti a osobní bezcennosti, že třeba jenom seděli a pomalu ze sebe soukali skleslé věty jako například : „Já… asi  nic… nepotřebuju.“ A pak tam byli vykukové, jako například jedna žena, která fasovala pleny a pak je prodávala. Nebo si pro humanitární pomoc dojížděli lidé, co bydleli na kopci. Setkal jsem se i s něčím, co mi připadalo jako vtip. Třeba když někdo poslal krabici kravat. Vtip to asi nebyl, možná to myslel dobře, ale vypadalo to hloupě a jako špatný vtip by to postižení vzít mohli.

Jak vzpomínáte na Diakonii ČCE? Přece jen to byli většinou mladí lidé, studenti…

Diakonii nám seslalo samo nebe. Byl jsem velice spokojený, až překvapený. Parta mladých lidí, kteří se neštítili práce a prostě fungovali. To jsem zažil i jiné dobrovolníky: s jednou partou třeba přijel člověk, který si všechno jenom fotografoval, hlavně samozřejmě sebe, pak se vyvěšoval na facebooku, vychloubal se, jak byl oblečený, ale na špinavou práci nesáhl. Potom si pro něho přijela manželka, protože ho tlačily holínky. Prostě člověk k ničemu. Když jsme mu nabízeli rukavice, řekl, že v rukavicích nedělá. Vyplavený nábytek ale taky popadnout nechtěl. Slyšel jsem ho jen, jak volá: „Kdybych měl rukavice, tak bych vám pomoh.“ Rozmazlenej capínek.

Dovolte mi jednu ošemetnou otázku. Jak vypadá zásah hasičského sboru, když vás poplach překvapí na zábavě, kde už třeba nejste střízliví? V českých komediích se to podává úsměvně, i když to ve skutečnosti jistě zábavné není.

Já se celou dobu, co působím, snažím odstraňovat z nás hasičů nálepku ožralů, ale jde to strašně těžko. Myslivci pijou, fotbalisti pijou, ale hasiči jsou přece jen víc vidět. Všem klukům říkám, a to dost tvrdě: „Jestli chceš chlastat a zpít se do němoty, tak ze sebe svlíkni hasičskej mundúr a jdi tam v civilu.“ Ale také je pravda, že když jste jen přiopilý, během poplachu díky adrenalinu rychle vystřízlivíte. Teď vážně, alkohol k zásahu nepatří a několik kluků už jsem v minulosti poslal z hasičárny domů a na zásah nejeli, protože nebyli zkrátka ve formě.

Co myslíte, že je na hasičské záchranářské službě nejtěžší?

Péče o postižené v rámci psychosociální pomoci. Musíte mít schopnost vcítit se do lidí. Musíte se dívat na neštěstí, zranění a škody, prát se se zoufalstvím postižených.

Máte někdy strach? Šlo vám už o život?

Strach mám pokaždé. Z mladické nerozvážnosti jsem nás nechal před pár lety zasahovat při větrné smršti na lesní cestě a při odklízení popadaných stromů nám poryv větru shodil na avii strom. Mohl spadnout na kohokoliv z kluků, které jsem měl na starosti.

Co vás na hasičské službě nejvíc baví?

Úplně všechno. Jsem takový zapálený hasič. Můj táta je hasič, pradědeček byl hasič. Už od malička jsem se strojil do tátovy uniformy.

Hraje ve vaší službě nějakou roli víra, morálka nebo náboženské přesvědčení? Jakou? Jsou nějaké etické zásady, kterých se hasič musí držet, aby svou službu mohl vykonávat se ctí?

Děláme to od srdce a ze srdce. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale my dobrovolní hasiči to děláme za děkuju. Nehledám ni zisku, ni slávy, podle prvního hasičského přikázání. Existuje hasičské desatero i hasičská modlitba, kterou jsem jeden čas dokonce uměl nazpaměť.
Člověk musí být hlavně ochoten pomáhat, zachraňovat. Ne se jen předvádět. Nepatřím do církve, ale nejsem ateista. Jsem takový něcista. Věřím, že něco je, že nám něco pomáhá.
Hlavně věřím v lidské dobro. Jsem naivní optimista. Věřím lidem, až do prvního zklamání. Jsem ochoten odpouštět, ale taky podle toho co. Všeho moc škodí.
Věřím ve sv. Floriána, patrona hasičů. Myslím si, že i ti hasiči mají namířeno někam, aby tam pak pomáhali i po smrti, že jsou to takoví strážní andělé, takoví rytíři. Ano, na strážné anděly taky věřím. Když někde vidíte kluky, jak propadnou stropem, vyškrábou se z toho a jsou v pohodě, tak si říkám, že něco mezi nebem a zemí funguje.
Když nám frýdlantský farář světil prapor, tak se najednou  strhl takový poryv větru, že se prapor rozvinul a rozevlál, což jsem si vzal k srdci jako znamení. I kluci, co říkají, že na Pána Boha nevěří, tak se na něho vždycky, když je nejhůř, obrátí.

Ptal se Adam Balcar

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.