Neděle – den odpočinku a znamení svobody

 

Český bratr 2/2012.

Sedmý den je „den, v němž se nežije z vlastní práce, nýbrž z Boží milosti“. Tak to napsal náš pan profesor Starého zákona Jan Heller.
Sedmý den v týdnu je jiný. Svatý, oddělený. V našem týdenním rytmu má být tedy jeden den naplněn jinak než těch šest ostatních. Den odpočinku je jedinečné dědictví starého Izraele pro celý svět. Neměl obdoby v jiném náboženství ani kultuře. Čím je sedmý den jiný? Odpověď dává čtvrté přikázání. Sedmý den je jediný svátek, který je v Desateru zmíněn. Abychom nezapomněli, že je pro nás velmi důležitý.

Čtvrté přikázání je v Bibli zachováno ve dvou verzích. V každé je den odpočinku zdůvodněn jinak.

Sedmý den je svátek radosti

První podobu najdeme v Ex 20,8–11: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera, ani otrok tvůj a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije ve tvých branách. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všecko co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

V této verzi je den odpočinku zdůvodněn Božím odpočinutím při stvoření. Proto tu hledíme „nahoru“, k Pánu Bohu. Sedmý den je zasvěcen jemu.
Hospodin při stvoření pracoval šest dní. Člověče, i ty šest dní klidně a dobře pracuj. Ale sedmý den Hospodin odpočinul a radoval se ze své práce. I ty se tedy zastav a odpočiň.
Pamatuj na den odpočinku, na den šabat. Šabat v hebrejštině znamená „přestání“. Znakem sedmého dne je „přestat“, ustat v práci. V sedmém dni se odvažujeme žít z Boží milosti navzdory všem úkolům, které na nás číhají kolem. Odvažujeme se být svobodní od své vlastní nepostradatelnosti i od své práce.
Sedmý den je den čisté radosti. Uvolnění od práce nás osvobozuje pro to, abychom chválili Pána Boha. Vracíme se ke svému počátku, k prameni svého života, ke svému Stvořiteli. Zároveň vyhlížíme s nadějí Boží království. Den odpočinku je den Hospodinem požehnaný, oddělený, svatý.

Sedmý den je znamením svobody

Druhá verze čtvrtého přikázání má jiné zdůvodnění – byli jsme vyvedeni z otroctví.
Dt 5,13–15: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“

Tady se díváme kolem sebe, na druhé lidi. Sedmý den je znamením svobody pro všechny. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin vyvedl. Byli jsme vysvobozeni z všelijakých otroctví, a proto smíme být jeden den v týdnu svobodni od práce. A nejen my sami, ale také ti kolem nás. Svobodu musíme přát také druhým. Čtvrté přikázání výslovně myslí i na otroky a otrokyně, hosty, tedy cizince, zkrátka na ty, kdo mají z něčí svévole menší práva nebo hůř nacházejí zastání.

Myslím na prodavačky v obchodních centrech, díky kterým si můžeme v neděli udělat nákupní výlet. Na ukrajinské, mongolské nebo rumunské dělníky, kteří pracují za mizerné peníze v českých fabrikách a žijí v nedůstojných podmínkách. Na tzv. stromkaře, desítky lidí z Vietnamu, Slovenska a Rumunska, kteří byli najati na práci v českých lesích, sedm dní v týdnu pracovali a nedostali za svou práci ani korunu.

Byli jsme Bohem vysvobozeni a jako svobodní lidé musíme dávat pozor na to, že čtvrté přikázání není jen pro pár vyvolených, ale pro všechny! Šabat je největší sociální vynález židovství. Nikdo, ať je z jakékoli sociální skupiny, nebude sedmý den pracovat.
Pravidla, která jsou dodnes v židovství se slavením šabatu spojena, mají člověka osvobodit pro radost, slavení, setkání s Bohem i s lidmi.

Den Páně

Ježíš dodržoval všechny svátky svého židovského lidu a sobotu světil. Zároveň byly jeho činy během soboty příčinou mnoha sporů. Ježíš ukazoval, že sobota je tu pro člověka, nikoli člověk pro sobotu a Syn člověka je pánem i nad sobotou. Uzdravoval lidi z jejich letitých trápení. Konkrétní člověk a jeho bolest pro něj byly důležitější než dobře míněná pravidla.
Křesťané brzy začali nazývat den po sobotě, den Kristova vzkříšení, dnem Páně, latinsky Dominica, dies Domini, den vzkříšení. Křesťané ze Židů však pravděpodobně dál zachovávali také sobotu, přinejmenším do zničení jeruzalémského chrámu roku 70. Ale už na konci prvního století rané křesťanské spisy dokumentují, že křesťané slavili bohoslužbu v neděli: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte.“
Definitivní zlom pro slavení neděle představuje nejpozději Konstantinův zákon z roku 321, který předepisuje neděli jako den, v němž se nepracuje ani neúřaduje.

 

Co s nedělí?

Ještě za mého dětství někteří mí vrstevníci z křesťanských rodin nesměli v neděli do kina. Zvláště reformovaná tradice byla přísná a život v jejím pojetí měl svá pevná pravidla. Ale když se na přední místo dostane složitý systém lidských představ o tom, co je a není správné, přijdeme o smysl neděle jako vzácného Božího daru. Nelze se pak divit, že se lidé chtěli od všech církevních příkazů a zákazů osvobodit. Ale jestli jsme dnes v neděli šťastnější, to nevím.
Co tedy můžeme v neděli dělat, abychom si opravdu odpočinuli od práce a zároveň ji slavili před Bohem? Můžeme ten den naplnit odpočinkem, navštěvováním, cestou do přírody, za kulturou. Můžeme jej věnovat rodině, nemocným, blízkým lidem, přátelům, sami sobě, jak právě potřebujeme a chceme. Smíme jej prostě prožít zdánlivě velmi nečinně. Ale pořádně a dobře. Neděle je svátek svobody – od práce jsme osvobozeni pro sebe, pro druhé lidi, pro Pána Boha.

Každá neděle je malým vzkříšením

Neděli slavíme jako připomínku Ježíšova vzkříšení. Je i vzkříšením našich vlastních sil a vztahů. Světit neděli znamená oslavovat Pána Boha. A to můžeme ve společenství církve. Je to veliká výsada moci prožít část neděle s ostatními sestrami a bratry, při zpěvu a modlitbě, při kázání, společné večeři Páně. Bohoslužby k neděli prostě zásadně patří. Spolu s druhými lidmi při nich hledíme k Pánu Bohu, k Ježíši Kristu. A když při nich zavěje Duch svatý, tak se nás něco dotkne a najdeme tu potěšení, napomenutí, naději.
Účast na bohoslužbách se nesmí stát protivnou povinností. Jak na to, to je někdy nelehký úkol pro rodiče, když se jejich dětem v neděli nechce vstávat. Jako v jiných oblastech života, i tady platí, že děti vnímají to, co děláme, silněji než to, co říkáme. Jestli jsou pro nás bohoslužby radostí a posilou, položili jsme dobrý základ pro to, aby i naše děti jednou chodily do kostela rády.
Je dobře, že se v neděli bohoslužby konají. A když při bohoslužbách z nějakého důvodu nemůžeme být, jsou tu jiní, kteří za nás zpívají a modlí se. A ty nepřítomné zahrnou do svých přímluv.
Věřím, že díky Duchu svatému se neděle může stávat dnem, kdy jsme díky Bohu zase svobodní – pro druhé i pro Pána Boha. Sedmý den je den, ve kterém nežijeme z vlastní práce, ale z Boží milosti.

Hana Pfannová, Mělník

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.