Cikánská víra

Český bratr 3/2012.

Motto: víra je dar.
U Romů to platí dvojnásob. Jestli byl k někomu Pán Bůh opravdu štědrý, tak právě k nim. Jako kdyby věděl, že při jejich „spotřebě“ jim ji musí nadělit pěkně do zásoby.

Nečekejte ode mne pohled teologicky zaostřený, jakousi zasvěcenou analýzu romské spirituality, jak se dnes duchovnímu směřování rádo říká. Pominu-li fakt, že mnohé materiály na toto téma už existují, myslím teď hlavně na to, že pokusy (jakkoli potřebné) tento fenomén nějak „menšinově“ postihnout a nás tak zas o píď posunout od předsudků k realitě vždycky vedou k částečnému zjednodušení a plošnému nálepkování. Já mohu nabídnout pouze svou zkušenost; podělit se o to, co jako vězeňský kaplan téměř denně sleduji a zažívám ve specifickém prostředí věznice, kde výraznou a významnou část osazenstva tvoří právě Romové.

Ve vězeňské kapli se pak poměr v jejich prospěch zvyšuje násobně – na bohoslužbách a biblických hodinách tvoří až devadesát procent. Tento nezpochybnitelný fakt chtě nechtě podněcuje otázky. Proč přicházejí a co za jejich zájmem skutečně je? Je to opravdu víra, nebo něco jiného, co s vírou souvisí málo nebo s ní nesouvisí vůbec? Obecně sdílená (negativní) zkušenost, vězněním jakoby potvrzená, tyto otázky vydatně přiživuje. Křesťanská naděje má ale nakonec navrch i nad kaplanovou skepsí: přivádí je právě víra.

Otázka po její povaze však zůstává. Určitý otazník se prostě vznáší nad každým setkáním, nad každou situací s nimi zažitou: už třeba projít kolem nich po chodbě vyvolá rozruch, černý les paží se zaježí, každý chce podat duchovnímu ruku. Touha po tomto doteku nerozlišuje mezi kaplanem a dobrovolníkem, mužem a ženou. Stranou přitom jde i etiketa. Prostě je tu duchovní. Je za tím víc než zdvořilost? Třeba existenciální potřeba dotknout se zprostředkovaného nadpřirozena?

Často slyším od jejich neromských sousedů, že nic proti cikánům nemají, ale ty jejich „žalmy“ že poslouchat nemusí. A myslí tím vroucné až jaksi odevzdané „jajkání“, nesoucí se celé hodiny chodbou a dál okny do svobodného prostoru. Přitom o biblických žalmech a o jisté podobnosti nevědí nic nejen tito „sousedé“, ale ani Cikáni sami. Stačilo by ovšem jen otevřít žalm 22,7–9 a tytéž verše v žalmu 88.
Neodbytnou a neustále opakovanou prosbou je sháňka po růženci. Když se zeptám, proč jej chtějí, vždycky slyším stejnou odpověď: jsme věřící. A co růžencové modlitby, znáte? Na to už většinou odpověď chybí. Jenže bez modlitby má růženec cenu tak podkovy pro štěstí.

Občas ale někdo mile překvapí svojí pohoršlivou reakcí: to se přece nedá srovnávat, nestojím o podkovu, stojím o růženec, o Ježíše! Možná přihořívá. Přesto dál a trochu provokativně zkouším čistotu prosebníkových úmyslů. Podkovu za tabák nevyměníte, ale za růženec ho budete mít plnou igelitku. Naštěstí odolávám „profesionálnímu“ pokušení pokračovat v testování připomínkou podobně vysoce žádaných „nových zákonků“. Ve vězení totiž byly pro některé ještě donedávna snadno dostupnou zásobárnou jemných cigaretových papírků. Myslím, že dnes už to vědí i jejich milí kolportéři z organizace The Gideons International. A tak se i z těchto takzvaných gedeonů stalo úzkoprofilové zboží. Co když se ale ve své podezřívavosti mýlím? Anebo nemýlím, jenže pak to přece logicky znamená, že tady musí být někdo další, kdo se právě kvůli růženci měsíční zásoby tabáku zřekne, a někdo další, kdo si evangelium natištěné na těch jemných papírkách stihne přečíst dřív, než si do nich jejich majitel ten růžencový tabák stačí ubalit.

Jakou úlohu vlastně hraje v cikánské víře Bible? S velkou opatrností a jen podle své zkušenosti odpovídám – pro někoho vůbec žádnou, jiného pohltí tak, že ho zbaví schopnosti k některým věcem zaujmout takzvaný normální názor. Jsem v pokušení provokativně a zkratkovitě prohlásit: oč méně Romové Bibli čtou, o to větší víru mají, a čím více ji čtou, tím jsou zmatenější. Totiž ti, kdo ji otevírají poprvé, často zažívají něco, co popisují jako strach ze sebeodhalení nebo jako bázeň podobnou Mojžíšovu stanutí před hořícím keřem. Její složitostí a náročností jsou zaskočeni; nepřipraveni se ocitají před těžko stravitelným myšlenkovým koncentrátem, ze kterého bolí hlava, i posvátným majestátem, kterého přece nejsou hodni. Některé ale strhne. Ti zas pak většinou tíhnou k doslovnému výkladu a přímočaré aplikaci. Biblické hodiny se tak stávají výzvou k opatrnosti při výběru textu a k nekonečné trpělivosti při rozhovoru nad jeho smyslem.

Těch, kdo se k Ježíšovi neumějí dostat jinak než přes růženec, přes dotek, přes zážitek, přes rozjitřené smysly, je prostě mezi Romy nepoměrně víc než mezi námi, co to bereme takříkajíc přes rozum. Snad proto se k nim sype Boží slovo spíš necestami než cestami, rozzrněno naráží na bizarní terén jejich rozervaných duší a dává vzrůst víře, na jejíž zařazení a začlenění nemáme my „systematici“ žádnou přihrádku.

Oč méně Romové víru promýšlejí, o to více ji prožívají. Radují se z krásně vystavěné melodie, ale nenamáhají se zapamatovat si text písničky zpívané už posté. Raději znovu trpí se zkrvaveným Ježíšem v Gibsonově filmovém podání, než aby museli nalistovat v Bibli už popadesáté stejné místo. Usínají při kázání, aby si pak s o to větším gustem tiskli ruce při pozdravu pokoje. Po překoktaném otčenáši se bravurně pokřižují a políbí v ruce svíraný imaginární křížek. Áronovské požehnání přijímají s dychtivostí, která by leckterého z nás zahanbila. A po jeho závěrečném „…ti žehná a obdaří tě pokojem“ z některých úst ještě spontánně zazní „i tobě“. Amen.

Druhé motto: cikánská víra bez Bible může být stejně opravdová jako cikánské písničky bez not.

Pavel Kočnar

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.