Anatomie průšvihu: České srdce a osamělý byt

Český bratr 2/2012.

V druhé části nového cyklu nahlédneme do života vozíčkářky očima její kamarádky. Konkrétní problémy, z nichž se skládají různé životní rány a neštěstí, mohou přivést k tomu, zač se modlit.

Příběh Saši Gomoi, Rumunky žijící v Čechách, vozíčkářky, která od narození trpí dětskou mozkovou obrnou, již upoutal pozornost několika redaktorů. Ve zpravodaji Diakonie ČCE Modré z nebe vyšel se Sašou rozhovor, byla také hostem pořadu Českého rozhlasu „HandyCamping“. (Mimo jiné) při těchto příležitostech zazněla její autentická výpověď, která je, pokud se chceme seznámit s jejím náhledem na život i na rozdíly mezi žitím v Rumunsku a v České republice, tím nejcennějším materiálem. Pro mě je Saša blízká kamarádka, se kterou jsme již hodně zažily. Můj náhled na to, co Saša prožívá, se liší od jejích veřejných výpovědí, snad ale bude v čemsi přínosný.

Přátelství a podpora
O Saše jsem se dověděla od pracovnice Diakonie ČCE Aleny Fendrychové, jíž vděčí za pomoc při integraci do české společnosti nejedna z ciziny připutovavší rodina. Naše setkávání se Sašou bylo od samého začátku založeno na přátelských rozhovorech, občasná praktická pomoc byla spíše jakýmsi „vedlejším produktem“. Dnes se známe již čtyři roky a řekla bych, že je to oboustranně obohacující přátelství.
Saša umí dokonale česky, dnes má samostatný byt a pracuje jako lektorka pro handicapované v programu výuky ovládání počítače hlasem. Češtinu si osvojila již v útlém věku, kdy se jezdila do tehdejšího Československa, do lázní Železnice, léčit. Později dostala díky práci svých rodičů příležitost žít několik let v Praze. V roce 1982 se však do Rumunska musela vrátit a do Čech se opět podívala až po pádu komunistického režimu. Pobytem v Ceauşeskově Rumunsku se ale její zdravotní stav značně zhoršil. Jak Saša sama uvádí, vždy si z celého srdce přála žít v Čechách, cítí se být Češkou. Na občanství však zatím čeká; i přes její neustávající snahu a pomoc blízkých jde o proces, který může trvat ještě dlouho. Momentálně Saša studuje kurz dalšího vzdělávání v Jedličkově ústavu a její dlouhodobý pobyt v České republice do značné míry umožňuje finanční podpora, kterou se jí jako zázrakem rozhodla poskytovat česká rodina, která se o jejích osudech dověděla.

Náročnost obyčejného života k prasknutí
V mnoha ohledech měla Saša nepochybně veliké štěstí; když její život pozoruji já, ráda si představuji, jak jí Pán Bůh staví do cesty lidi, kteří se v nesnázích objeví a vnesou novou naději, pomohou jí učinit další krok. Často jsou to ale kroky podniknuté z posledních zbytků sil a pomoc blízkých se někdy podobá snaze zabránit vyhasnutí plaménku na tenké svíčce. Sašin život, ač se toho již tolik podařilo, je stále nepředstavitelně náročný.
V čem tedy vlastně? Snad nebudu popisovat příliš banální poznatky; spoustu věcí jsem si však skutečně před svým seznámením se Sašou nedokázala představit, nebo mne spíše nenapadlo o nich přemýšlet. Ačkoli jsou v dnešní době elektrické vozíky silné a dobře vybavené (pokud o svém přemísťování Saša mluví, mluví o něm jako o chození), nemysleme si, že poskytnou postiženému samostatnost. Velmi omezeně pohyblivé jsou totiž i Sašiny ruce, takže je vskutku zcela odkázána na pomoc druhých. Roztřídit si papíry v šuplíku, napsat e-mail anebo jenom zvednout tužku, která spadla na zem, pro Sašu představuje úkol, který se může protáhnout na několik hodin. A právě v tom možná tkví jedna z hlavních potíží: naprostá závislost na druhých s sebou přináší výrazné pocity bezmoci. Člověk, jehož mozek je zcela zdráv, funguje normálně a káže nám využít čas, jak nejlépe umíme, což je Sašin případ, je trýzněn nemožností zorganizovat si čas podle sebe. Asistent večer přijde v půl desáté, a tak je nutno ulehnout v tuto dobu, přestože spánek nepřichází a mozek pracuje na plné obrátky, vždyť je ještě tolik věcí, které je potřeba stihnout… A v maličkostech: dokážeme si představit, že to, jak budu učesaná, kam si odložím večer řetízek nebo jak si připravím kávu, záleží vposled na někom jiném, který se mi jistě snaží pomoci, ale stejně mu musím vše nadiktovat?

Zkuste „chodit“ po Praze na vozíku
Bohužel i ono „bezproblémové cestování“, ač na tom jistě v Praze nejsme nejhůře, mnohdy představuje těžko překonatelnou bariéru. Vozík je silný a chodníky už jsou dnes leckde vozíčkářům přizpůsobeny. Zdaleka však ne všude. Součástí obtížného plánování času je tak třeba i poměrně častý lapsus v podobě nejedoucího výtahu na stanici metra nebo v podobě bariérového autobusu místo (v jízdním řádu avizovaného) bezbariérového, anebo autobusu sice bezbariérového, ale zcela plného. Tak se může stát, že je Saša v zimě nucena nechat ujet čtyři autobusy, než se jí podaří nastoupit. Nejedoucí výtah na Florenci, kde je pro vozíčkáře jediná možnost přestupu, a to nejen z linky B na C, ale také z linky A na B (na Můstku výtah není, čili chceme-li přestoupit z metra A na B, musíme na stanici Muzeum, zde přestoupit na metro C, dojet na Florenc, venkem doputovat k druhému výtahu a odtud teprve sjet na stanici metra B Florenc), znamená tedy v podstatě zmaření denních plánů, oklika autobusy po cestě do práce či z práce způsobí několikahodinové zpoždění.

Samota ve vytoužených Čechách
Dovolím si ale být ještě osobnější. Není pochyb o tom, že Sašin život je z mnoha důvodů nesmírně náročný. Saša si uvědomuje, že žít v Čechách byl její sen a že se rozhodla mu leccos obětovat; věděla, že ji nečeká nic jednoduchého. Je tedy „srovnána“ s tím, že za své přání musí bojovat – a to také činí s houževnatostí a pečlivostí sobě vlastní. To však nic nemění na skutečnosti, že někdy pociťuje nepopsatelné vyčerpání a samotu. Dokud přijížděla do Čech jen občas, na návštěvu, přátelé se prali, aby ji mohli vidět. Nyní, když zde žije (snad) natrvalo, najednou zjišťuje, jak je druhým zatěžko si na ni udělat čas a občas ji skutečně vyslechnout, neodbýt její trápení větami typu „každý máme něco“ nebo „takový je holt život“. Zdá se mi, že kdesi tady tkví jeden z hlavních problémů naší společnosti – neschopnost či nedostatek času, nebo možná spíše vůle druhému naslouchat. Platí to obecně, ale zvláště v případech lidí, jejichž životní perspektivy jsou zdravotním postižením tak či onak poznamenány.

A na závěr
Asi před měsícem jsem absolvovala operaci slepého střeva. Navštívit mne přišli blízcí přátelé, rodina. Druhý den po operaci se za mnou přišla podívat Saša. Nemocnice Pod Petřínem je poměrně těžko přístupná a pro Sašu to znamenalo dostat se „po svých“ od Muzea až na Malostranské náměstí. Přesto vážila tuto dlouhou cestu – aby mi přinesla ovoce a jogurty a přišla si se mnou popovídat.

Dora Plíšková

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.