Vladimir Vertlib: Šimonovo mlčení

Šimonovo mlčení(ČB 9/2014) Píše se rok 2010. V Jeruzalémě se scházejí dva muži, dělí je od sebe věk jedné generace. Devětasedmdesátiletý Šimon a čtyřiačtyřicetiletý spisovatel, syn kdysi nejlepšího Šimonova přítele. Ten je již 11 let po smrti.

Co se mezi přáteli stalo? Kdysi v Leningradě si byli blízcí, spojoval je i odpor k totalitnímu režimu. Pak ale spolu třicet let nepromluvili. Proč k sobě nenašli cestu zpátky? Za co se měl kdo komu omluvit? Šimon mlčí. Až skoro do konce knihy.

V bývalém hledišti malého divadla začíná autorské čtení. Moderátor uvádí spisovatele:
„Naším dnešním hostem je rakouský autor, Žid narozený v Rusku… narozen 1966 v Leningradě, dnešním Sankt Petěrburgu. Rodina emigrovala roku 1971 do Izraele. Roku 1972 se stěhuje do Vídně, krátce na to do Říma, o čtyři měsíce později opět zpátky do Vídně, 1975 do Nizozemska… do Izraele… do USA… po vyhošťovací vazbě a vyhoštění se definitivně vrací do Rakouska.
Pohlédne na mě, ušklíbne se a zeptá se: Povězte, jste ještě vůbec normální? Chci říct, máte po tom všem ještě všech pět pohromadě?“
Šimonovo mlčeníA to ani moderátor neví, že autor už mnoho let trpí těžkým strachem z létání. Kdysi mu totiž šéfka přistěhovaleckého úřadu, která je jako vyhoštěné doprovázela v Bostonu na letiště, popřála šťastnou cestu slovy: „Doufám, že tohle letadlo s vámi spadne.“ Život na cestě.

Kniha je o hledání domova. Přesněji: židovském hledání domova. Ještě konkrétněji: domov hledají Židé z Ruska. Do Izraele je přivedl spíš jejich původ a situace v Rusku než židovská víra. Přesto ale mnozí posílají děti do náboženských škol, není tam tolik šikany. V osmnácti letech pak mladíci odhazují jarmulku, stříhají si pejzy a jedí chleba se šunkou. Pesach se v mnoha domácnostech slaví jako lidový svátek bez náboženské souvislosti.
Cestou letadlem se spisovatel díval dolů a přemýšlel: Co je ten úzký pruh země zvaný Izrael? „Židovský vtip uprostřed Blízkého východu. Ovšem vtip, jemuž chybí pointa.“

Přistěhovalci z Ruska se většinou bojí méně než lidé z jiných zemí. Nesou si s sebou zkušenosti totality. Šimon vidí cestu do Ruska jako nejlepší lék na nostalgii, při pohledu na Putinovu tvář v televizi mu před očima vyvstávají obrazy fízlů, šéfů lágrů a hlídačů, co ho mučili.

Spisovatelova rodina ale v Izraeli domov nenašla. Po letech prochází vypravěč příběhu panelákem v Beer Jaakov, kde žil jako dítě s rodiči. „Doufám, že se ve mně znovu ozve touha mého dětství, to žádostivé puzení prodrat se k normálnosti, která mi byla stále odpírána, touha po smyslu všedního života místo nekončícího hledání… Touha se nedostavuje, přichází jen její sestra bázeň.“
Otec vydržel v Izraeli jen rok. Pak s rodinou zklamaně odchází. Přišel do země, kde čekal, že ho budou potřebovat, ale bylo to naopak. Izrael by se bez něho obešel. Byl jen Žid. Izrael nepotřebuje emigranty, to oni potřebují Izrael, vysvětluje Šimon. Šimon je naopak v Izraeli rád „jen Žid“. Je tady konečně jako ostatní. Našel domov. Vlastně byl pro něho Izrael vlastí ještě dřív, než sem přišel. Nevadí mu mít tady domov a pro sebe zůstat Rusem. Miluje ruštinu, knihovnu má plnou ruských knih.

Nakonec to není vtip, co uvolní smích. Je to prolomení Šimonova mlčení. I čtenář se doví, co se mezi přáteli stalo. Smutný příkop způsobený totalitou a strachem může být přemostěn odpuštěním, lidskostí.
Otevírají se dveře na terasu, do místnosti vniká čerstvý vzduch.

Autor knihy Vladimir Vertlib (1966) prošel podobnou anabází jako vypravěč jeho románu. Narozen v židovské rodině v Leningradě emigroval do Izraele, pak následovaly Vídeň, Řím, Amsterodam, USA. Od roku 1981 žije v Rakousku. Píše romány, povídky, eseje.

Lenka Ridzoňová

VERTLIB, Vladimir. Šimonovo mlčení. Praha: Kalich, 2013. 247 s.
ISBN: 978-80-7017-190-5

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.