Nová píseň – Dobrořeč, má duše, Hospodinu

DSC_6959(ČB 9/2014) V dřívějších dobách se při rodinném cestování autem či při skupinovém zájezdu autobusem zpívalo. Dnes si mládež takové okamžiky často zpříjemňuje hrami na tabletu, sledováním filmů na obrazovce notebooku, poslechem hudby či jinou formou zábavy, kterou umožňuje moderní technika. Všudypřítomné vyzvánění mobilních telefonů je zjevným příznakem změny vztahu člověka k hudbě, k užívání zvuků. A tak se zdá, že zpívání s dětmi v autě je kulturně-společenským reliktem z dávnověku. Takovéto kritické popisy jsou však jen polopravdy.

Zpívání dnes
Zpívá se i nadále, i když jinak. Mnozí lidé nechávají raději zpívat „profíky“, jejichž konstantní a dobře zakonzervované hudební projevy jsou kdykoliv k dispozici prostřednictvím záznamů z dostupných hudebních nosičů. To má i pozitivní stránku: nikdy se neposlouchalo tolik vokální hudby různých žánrů jako dnes. Při poslechu oblíbené písně si člověk často prozpěvuje (nahlas nebo polohlasně), brouká nebo klepe do rytmu a hudbu prožívá. Při zpěvu ale mají někteří jistý ostych a necítí se dobře. Často také ke zpěvu chybí dobré příležitosti nebo člověk příležitost ke zpěvu neumí využít.

Hodně učitelů hudební výchovy na základních školách potvrzuje, že zájem o zpěv v posledních letech poklesl. Zpívání rodičů dětem na dobrou noc je rarita. Mládeži může zpěv s rodiči připadat trapný, neboť se dnes jeví jako prvek individualismu (zpívám jen tehdy, když mám náladu, zpívám jen to, co se mi líbí). Někteří lidé mají rádi zpěv karaoke (tento druh zábavy zprostředkuje pocit být alespoň dočasnou „Popstar“). Fanoušci si společně zapějí na koncertě oblíbené kapely (mnozí znají její celý repertoár nazpaměť). Zpěv má také svůj význam na stadionech a na tanečních zábavách. Společnému zpěvu se však daří hlavně v lokalitách, kde se udržuje folklorní tradice a také v hudebních školách a v různých pěveckých a muzikantských kruzích. Také církev je důležitým místem, kde se společný zpěv provozuje. Písně patří k bohoslužbám a církevním svátkům. Přestože propojení křesťanské víry se zpěvem je v paměti evangelického lidu pevně zakotveno, zpěv vyžaduje stálou péči, má zaznívat při všech církevních aktivitách. Proto má nový církevní zpěvník přinést širší nabídku zpěvů pro čas sváteční i všední.

Umlklé hlasy jednotlivců
Nelze předpokládat, že bude zpěv v dnešní individualizované společnosti fungovat automaticky. Je zapotřebí jej vědomě podněcovat, vytvářet pro něj podmínky přes formy rituálů (pobožností) pro různá setkávání, která by se postupně stala tradicí. Ke zpěvu lze jen zvát, nelze k němu nutit. Nezaměnitelnou regenerační blahodárnou terapeutickou sílu společného zpěvu na lidskou psychiku musí člověk nejprve objevit. Ta se však nedostavuje automaticky. Hodně záleží na typu hudby, na její kvalitě, na formě rituálu (a jeho pravidelnosti), na společenství, na prostředí. Tato tzv. hudebně-náboženská socializace bývá často nahrazována jinou formou zábavy, jako je např. hra na počítači či sledování televize. Lidé se uzavírají do sebe, což vede k prohlubování individualizace společnosti a nastává nebezpečí tzv. ghetto-kultury jednotlivců.

Hudba vždy byla identifikačním znakem jistého kulturního prostředí a životního stylu. Společenské odlišnosti a pluralizace životních stylů dnes ale nakládají církevnímu zpěvu nové výzvy. Odlišnost preferencí žánrů vede někdy k vzájemnému nepochopení až k intoleranci. Mládež v 60.–70. letech 20. století „bojovala“ o nový repertoár, který tehdejší generace rodičů neuměla akceptovat. Dnes se už o nový repertoár nebojuje, ale počet umlklých hlasů jednotlivců narůstá. To je nejvíce cítit při pohřbech a svatbách, kde leckdy zpívá jen farář, kostelnice a varhaník. Pro takové příležitosti je lepší použít méně „společných“ písní a více instrumentálních, případně sólových skladeb. Přestože se někdy společnému zpěvu nedaří, církev nemá na zpěv rezignovat, ale má se zabývat otázkami repertoáru a formy provedení zpěvu. O dobrý zpěv je třeba se snažit a doufat, že je také nesen a podněcován Duchem svatým. Tradovanou kulturu (ekumenicky otevřeného) evangelického zpěvu máme nadále pěstovat, jak nejlépe umíme.

Ekumenická sounáležitost
Svobodná kulturní pluralizace protestantismu vede také k tomu, že každá forma zbožnosti má svou „hudební značku“. Církevní zpěv v 21. století vstoupil do ekumenického stadia. Každá církev si ponechává svou specifickou kulturu zpěvu, ale konfesijní ohraničení nehraje tak důležitou roli. Důležitá je kvalita písně, nikoliv její původ. Import církevních písní se často děje, když člověk stráví nějaký čas v cizím prostředí. Tak to bylo i s kánonem na počáteční slova 103. žalmu (původně použit jako refrén delší písně), který zaujal našeho synodního seniora Joela Rumla v době jeho studijního pobytu v Heidelbergu. Tímto kánonem před lety zahajovali každou ranní pobožnost účastníci olomouckého tábora. Lze jej zpívat také jako mezizpěv na kterémkoliv místě při bohoslužbách.

Ladislav Moravetzzalm 103 kanon kissel moravetz

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesta k novému zpěvníku. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.