Pozvání na komentované procházky reformační Prahou

Martin ve zdi (1)(ČB 9/2014) České dějiny skrývají řadu příběhů vyprávějících o činech a svědectví víry malých i velkých, starých i mladých, mužů i žen, kteří slovy známého spirituálu jdou, stále jdou se zprávou, cestou dobrou i po skalách… Jsou to příběhy doprovázené zvukem drkotajících kol na kamenité dlažbě i pleskání bosých nohou v prachu a blátě křivolakých uliček měst i vesnic. Vyprávějí o vyznání víry a skutcích malých velkých křesťanů, často chybujících, ale odvážných, pochybujících, ale věrných „hrdinů“, nejednou tápajících a v labyrintu světa se ztrácejících poutníků, které s námi spojuje společenství u jednoho stolu s Ježíšem Kristem.

Věže a zvony

Příběh však nemusí být zachycen jen na papíře. Ve skutečnosti byl nejprve vyprávěn někým někomu a jak praví kniha knih, křičet může v němém svědectví i kamení… Svědectví o Kristu tedy nemusí naslouchající slyšet jen prostřednictvím lidských úst, ale též skrze dílo rukou. O víře svědčí i malovaný obraz či vytesané sousoší stejně tak jako dlouhodobá práce řemeslníků na katedrále, skládajících kámen po kameni mozaiku středověké teologie, vepsanou do majestátu této katedrály, skrytou ve stínu jejích věží a dodaleka hlásanou kostelními zvony. Svědectví zástupů věrných o Kristu a jejich výzva ke společnému putování je symbolicky zapsána i do kostelních věží. Poutníkům měly být směrovkou, viditelnou daleko do krajiny, pevným bodem, aby našli místo, kde se mohou nejen občerstvit a ulevit bolavým nohám, ale především nalézt společenství bratří a sester v Kristu. Každá kostelní věž – a mezi mnohými pražskými přívlastky a přirovnáními patří k nejznámějším právě označení Prahy jako města sta věží – vypráví příběh; jde jen o to, zda chceme naslouchat…

Betlemska_kaplePro tvou krásu, Praho, chtěl bych žíti znova! zpívají verše Nezvalových Slok o Praze, která, vytržena z kontextu, bychom lehce zaměnili za klišé opakované básníky v řadě veršů, opěvujících nejedno místo na světě. Teprve v následujících verších nalézá Nezval sílu vyslovit své přání: Kéž by slyšel člověk Tvoje zvony znět, až mu sluch již ztratí smysl pro Tvá slova… Zvony – symbol duchovního a náboženského života města se od středověku staly neodmyslitelným hlasem svolávajícím věřící ke společné modlitbě, naslouchání Božímu Slovu a společenství večeře Páně. Zvony jsou však také symbolickým hlasem svědomí, hlasem připomínajícím Boží soud. Povědomí o tomto významu a svědectví víry můžeme číst mezi řádky dalšího z českých básníků, Jaroslava Seiferta, který ve Verších z goblénu vyznává: Praha!… Je sama písní zapředenou v čase… Ať zní… Zpívej, máš komu. A nelži!

Praha opěvovaná

Věže jsou vystavěny z kamene. První zmínky o Praze ji spojují s představou místa, které je městem vystavěným z kamene a vápna, jak píše židovský arabsky mluvící kupec Ibrahím ibn Jákúb, který v šedesátých letech 10. století navštívil Prahu. Označení Prahy coby města kamenného či kamenného snu však v literárních pramenech nezůstane osamělým přirovnáním nebo přívlastkem. Ať již mají pravdu pověsti vyprávějící o pozlacených věžích hradního paláce, pískem z Vltavy se v slunci lesknoucích omítkách pražských domů, či o alchymistech hledajících postup výroby zlata, literární prvenství spojení Zlatá Praha náleží českému básníku Adolfu Heydukovi. Na první straně prvního čísla prvního ročníku časopisu Zlatá Praha z roku 1884 nelze přehlédnout první verše zahajující básníkovu výpověď oslovením: Zlatá Praho! V množství slok, které následují po úvodních verších však nenajdete odkaz na tradici pražských pověstí, spíše zde převažuje symbolické pojetí zlata jako něčeho čistého a vzácného, jehož hodnota nespočívá v samotné hmotné podstatě jako ve významu, který mu bývá přisuzován.

Praha – hlava království i republiky

V kontextu tohoto původně Biblí inspirovaného symbolického vnímání zlata se stává Praha v Heydukově pojetí rázem místem, jímž kráčely dějiny nejen zemí českých, ale i Evropy. V historickém kontextu nabývá Praha svého jména i identity. Kronikář Kosmas ji ve 12. století označil za paní celých Čech. Rostoucí sebevědomí středověkého města z ní udělalo Matku měst, aby poznala na vlastní kůži i moudrost českého rčení pýcha předchází pád. Postavení Prahy coby hlavy českého království bylo ve středověku nezpochybnitelné, ale kdo by se odvážil něco podobného říci či napsat, asi by se se zlou potázal. Paradoxně přesto právě tato slova v latinském originále zdobí od roku 1518 dodnes fasádu Staroměstské radnice jako němý svědek vzestupu měšťanského stavu i jeho pádu v době pobělohorské. Návrat Prahy na výsluní po vzniku samostatného státu připomíná nový nápis ve znaku města, hlásající tentokrát Praga Caput Rei publicae… V kontextu očekávaných výročí české reformace nezbývá než se ptát, zda jsme se poučili.

Hloubka Heydukova přirovnání graduje do závěrečné sloky, v níž Prahu označuje dalším z četných přirovnání: Český Řím. Důvody pro toto označení mohou být různé: pověstmi opředených sedm římských pahorků připomíná devět pahorků pražských (Letná, Vítkov, Opyš, Větrov, Skalka, Emauzy, Vyšehrad, Karlov a Petřín). Podobně jako Římem i Prahou protéká řeka, která tvoří páteř města ozdobenou řadou mostů. Obě města jsou ověnčena pověstmi o jejich založení a významu pro celou zemi. Paralely bychom mohli nalézt i v kulturním vývoji měst, v nichž najdeme zastoupení všech architektonických stylů. Pro mne samotnou se zdají být nejvýstižnějším bodem tohoto přirovnání slova francouzského kritika Williama Reittera pronesená o Praze: „Na celém povrchu zemském není rozevřena nádhernější kniha historie a architektury.“

Stopy reformace

A součástí kapitol o Praze jsou i příběhy české reformace. Stopy jejich hrdinů lze číst v dlažbě pražských uliček i mezi kostelními zdmi, vedou nás kolem nároží pražských domů i do univerzitních poslucháren. S blížícími se daty výročí významných událostí české reformace se přímo nabízí vyrazit do pražských zákoutí a připomenout si okamžiky, které symbolicky zastřešuje další z množství pražských přirovnání – matka české reformace. Němý svědek české reformace křičí odkazem a svědectvím víry, vepsaným do kamenných i zlatých zdí. Otázka zní: Chceme naslouchat???

Závěrem mi, milí čtenáři, dovolte jedno konkrétní pozvání. U příležitosti výročí šesti set let od obnovení vysluhování podobojí připravují organizátoři slavnostních bohoslužeb a doprovodného programu také komentované procházky reformační Prahou. Výchozím bodem tří procházkových okruhů ulicemi Starého a Nového Města bude nádvoří Karolina, historické budovy Karlovy univerzity. V jeho zdech, které poskytly prostor pro teologické diskuse reformních myslitelů, se potila nejedna osobnost české reformace při studentských zkouškách. Vedle nejvýznamnějších staveb spojených s výročím podobojí – kostelem sv. Martina ve zdi a Betlémskou kaplí, v nichž budou probíhat další připravované programy, budou moci účastníci procházek navštívit i další pražské památky. Okruhy budou tematicky spojeny počátky kalicha, ale odlišeny úhlem pohledu jednotlivých osobností, které jej hájily, či politických uskupení, která se formovala k jeho obraně. První okruh se zaměří na místa spojená s činností mistra Jana Husa jako Jakoubkova učitele a blízkého přítele, a to od jeho studijních let přes působení na pražských kazatelnách až po nucený odchod z Prahy. Druhý okruh se bude věnovat počátkům českého husitství přiblížením životních osudů Jakoubka ze Stříbra. Tento obhájce a propagátor přijímání podobojí se účastí v univerzitních, ale i politických diskusích doby střetl s představiteli radikálních proudů, v jejichž čele stál na Novém Městě Jan Želivský. Třetí, nejkratší okruh nabídne prohlídku míst propojených působením osobností tzv. Husových předchůdců. Pokusí se poodhalit vztahy mezi těmito velikány a Jakoubkovým rozhodnutím vysluhovat podobojí vpředvečer husitství a sledovat také jejich duchovní odkaz ve formování českého utrakvismu.

Pozvání k oslavám

Ať se již rozhodneme pro vlastní procházku Prahou, či přijmeme pozvání ke společnému putování u příležitosti oslav výročí podobojí, s důvěrou naslouchejme jejich svědectví a v duchu reformačního biblismu pamatujme na slova Pavlova listu Židům: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Žd 13,7–8)

Jana Grollová, ostravská historička
(mezititulky a zkrácení – redakce)

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.