Katechismus pro rodiče: Co je to bohoslužba?

 

Český bratr 2/2012.

Odpovědět na otázku předškoláka „Mami, co je to bohoslužba?“ bude poměrně snadné – „To je, když jdeme do kostela, zpíváme tam, modlíme se, posloucháme čtení z Bible a kázání a ty jdeš do nedělky.“ Jenže takhle se dítě spíš nezeptá, leda by to slovo nikdy neslyšelo a nikdy na bohoslužbě nebylo. Naše děti se ovšem budou ptát zapeklitěji a pro nás rodiče náročněji: „A musím dneska do kostela?“ „Proč tam musím?“ „Proč tam jdeme?

Na to asi neexistuje jen jedna správná odpověď, ale o to je důležitější, abychom tu odpověď jako rodiče měli. Stejně jako v jiných případech vychováváme především příkladem. Musíme vědět, proč jdeme do kostela my, proč jdu na bohoslužby já – každá neupřímná a vnitřně nepravdivá odpověď by se nám mohla vymstít. Zkuste malé cvičení: představte si svoji cestu na bohoslužby a přemýšlejte při tom, proč tam jdete, co očekáváte, co hledáte, co na bohoslužby přinášíte, co tam zažíváte a co si z bohoslužeb odnášíte. Máte? Pak jste si formulovali svoji osobní část odpovědi, kterou můžete svým dětem dát.

Napadlo vás však při vaší myšlenkové procházce také slovo „povinnost“ nebo „zvyk“? Možná to zní na první poslech trochu negativně, možná si myslíme, že křesťan by neměl chodit do kostela ze zvyku nebo z povinnosti. Vyjadřuje to však důležitou pravdu – účast na bohoslužbě nemůže být záležitostí rozmaru či chuti: až mi to vyjde. Pravda, v životě přicházejí neděle, kdy nás z vnitřních či vnějších důvodů účast na bohoslužbě nebaví, „nic mi to nedává“ nebo mě to naopak rozčiluje a jdu jen ze setrvačnosti. Ale pořád je tu Kristus, který si nás povolal. Povolal si nás jako své učedníky k sobě, do společenství podobně věřících. A tak je účast na společenství prostě vnitřní a nutnou součástí křesťanské víry, protože odpovídáme na Kristovo povolání. On je Pán, on tady velí. Pokud to tedy nevzdám, Kristovo pozvání neodmítnu ani po několika „hubených nedělích“ a znovu vstanu a vydám se na cestu do shromáždění, pak právě na té své poušti můžu být osloven – modlitbami, písní, biblickým slovem i kázáním. Možná zjistím, že některá sestra nebo bratr mají podobné starosti, jiní mají povzbuzení nebo řešení, někdy možná čeká nějaký úkol na mne. Jestliže zůstávám doma, o to všechno se připravuji.

Když chci, aby mé dítě chodilo na bohoslužby a víra se pro ně stala důležitou součástí života, pak mi ze zkušenosti dítěte i rodiče vycházejí dvě důležité věci – příklad a sdílení. Dítě odmala přebírá náš vztah k účasti na bohoslužbě, vidí, čemu dáváme v neděli přednost, opakuje to po nás. Když pak přijdou v úvodu zmíněné otázky, můžeme mluvit osobně, vyprávět svůj příběh (tedy ne „do kostela se chodí“, ale „já  chodím proto…“). Můžeme přiznat i svou občasnou nechuť, kterou přemáháme tím, že si připomínáme: Kristus mě přece povolal, pozval, potřebuji o něm slyšet; a potřebuji své bratry a sestry a oni potřebují mne. A až se vrátíme, můžeme s dětmi i s partnerem mluvit o tom, co jsme „v kostele“ zažili, vlastně se cvičit v tom, abychom dokázali o své víře mluvit. Je dobré, když děti zažívají, že bohoslužba a život v církvi je námětem našich hovorů a zájmu.

Marta Sedláčková

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.